čína 7. 8. 2016
Igor, napsáno 9. 8. 2016
Bylo nebylo, jedné srpnové neděle..
Už nějakou dobu po všech drátech internetu, neviditelných linkách mobilních sítí a od jedněch čínských úst k uším a ještě dále se nesla zpráva, že my, Číňanky a Číňané, se sejdeme v Ostrožské Nové Vsi, na místě zvaném Uk´Cho Mar K´cha.
A tak všichni ve skříních našli nejlepší oděvy, oprášili z pole znečištěné klobouky, odehnali moly z vietnamek a vyrazili na sraz. Potkáme se, čínštinu oprášíme, v horku nasadíme plavací kruhy a tělo v chladivé vodě smočíme, nějaký obchod uzavřeme, možná i pár čínských jídel ochutnáme.
Plně vybaveni, slavnostně oděni do kaftanů, hlavy ukryty pod vzdušnými klobouky, v dobré náladě se všichni scházíme na louce, kde naše nožky stírají rosu ze zeleného pažitu. Zanedlouho kolem 11 již kolem zní hlasitý hovor, čínský pozdrav Dlou´Che N Oci zní odevšad, známí se vítají, vytahují nejnovější Ifouny a neodolají fotografii či nějakému selfie s kamarády. Dokonce někteří pozápadnělí z nás vytahují z hloubky rukávu skleničku s průhlednou tekutinou a ťiou ( alkohol ), je naléván a dokonce pit.
Zde zříme Buddhu, kterak sedí ve svém malém chrámku v pozici lotosového květu. Je to Buddha dnešních dní a všichni z nás rychle ke chrámu míří, aby mu vzdali poctu. Klekají, uklánějí se před jeho majestátem, vonnou tyčinku zapalují a modlí se o syny a bohatství.
Vtom slyšet odněkud zvonky připomínající krásy chrámů posvátné hory Emei a z vonného oblaku u Buddhova chrámku se vynořuje za cinkavých zvuků jedna noha, pak ruka, a další a další ruce a postupně nám zříti samu bohyni Kuan-jin, jež přilákána modlitbami, zpěvem a vůní tyčinek, rozhodla se navštívit své zbloudilé ovečky. Ihned možno zaslechnout tlukot hlav o zemi a vidíme zástup, jenž bohyni uctivě vítá a o přízeň prosí.
Vzduch je prosycen vůní kadidla a ruch narůstá. Blíží se poledne a na prostranství vidíme vyrůstat stánky s pravým čínským, doma z koček a krys připraveným občerstvením, které tak připomíná vzdálenou domovinu. Libé vůně všude stoupají, kolem se hromadí zájemci.
Zde možno rýži se sečuánským masem pojíst, všichni jsou poděleni, pár jídelních tyčinek obdrží. Kdo bude nejrychlejší, nemusí platit. A již vidíme, kterak ruce drží tyčinky, vidíme, kterak naši lidé odloučením od vlasti utrpěli a mnohdy jimi špatně vládnou. Přesto všichni zvládnou stravu do úst dostat i bez pomoci těch zvrhlých příborů, jimiž západní barbaři jí.
Tamhle paní Pch´ tra otevírá stánek s pravým japonským suši vyrobeným v Číně. Zájemci namáčejí kousky umně rýží zavité do sójové omáčky, wasabi nanášejí a hůlkami hbitě do úst nesou. Stánek je vbrzku vyprodán a pan Ku Ťchi ( pomocník paní Pch´ try ) musí vyvěsit ceduli VIPITO, VIPRODÁNO, ZAVŘENO.
Ještě že je tu stánek paní Iv´y , na dálku sladce vonící. Na pultu vidíme kynuté knedlíčky, tak oblíbené v naší domovině. Majitelka stánku je sice po západním zvyku opekla, ba i mákem posypala a brusinčím naplnila a přece mizí jako odvanuty kouzelným vánkem v ústech strávníků.
A tak ze všech stran je slyšet jen mlaskání, krkání a hlasité srkání, známku dobrého vychování a toho, jak nám nabízené pokrmy chutnají. Po obědě ruch ustává a všichni uléhají a tiše hovoří. Jedni na slunce, vyhřát znavené kosti, jiní do stínu, ukrýt se před horkým sluncem. Ba tamhle vidíme lesknoucí se vodní hladinu a otužilí borci, plavacím kolem ochraňovaní, do vod se vrhají. Možno zahlédnout v dáli až 10 metrů od břehu, kde hloubka zvíci 3 Číňanů nebezpečná číhá, tam několik odvážlivců plove, záchranného kruhu nemajíce.
Poznenáhlu možno opět zaslechnout hovor, postavy se zvedají a ruch nyní již sytých návštěvníků obžívá. Za zvuku bubínků a tlukotu palic již na náměstíčko mezi stánky vbíhají potulní herci, aby nám předvedli něco ze svých tajemných umění. Všichni tiše usedají a na celé uši naslouchají a užívají si libozvučné hudby pravé pekingské opery, tak dlouho již neslyšené. Herci nám předvádějí znamenitý kus o lupiči a obránci hostince, vidíme herce vířit, pobíhat kolem sebe a bojovat navzájem ve tmách a fandíme dobru, aby zvítězilo. Druhý kus je jímavý svým zpěvem. Procítěně zpívá umělkyně svůj žal nad vzdáleným milým a soucítíme s ní, když přemlouvá bručouna převozníka, aby ji za ním převezl přes divokou řeku.
I tu vystupuje paní I´r Na a zahajuje kulturně vzdělávací sekci. Naši lidé již dlouho žijí vzdáleni Říše středu a tak napjatě sledují novinky, kulturní i společenské zajímavosti z domoviny. I soutěživí jedinci se mohou zapojit a své znalosti v kvízu uplatnit.
V odpoledním klidu několik z nás, pohybu dosti za celý den nemajíce, cvičí ve stínu stromů tai-či. Zříme jejich ladné pohyby a přejeme cvičícím duševní vyrovnanost a klid údům.
A tak nám uplynulo setkání, v družné pohodě jsme den na volném prostranství prožili, pojedli, popili a dobrou vůli spolu měli. Když se slunce sklonilo a stín stromů se nad nás nachýlil, sbalili jsme krámky, batohy naložili na záda, či po zvyku z otčiny vysoko na bicykl, a k domovu, zpět do ruchu všedních dní, vyrazili.
Z Ostrožské Nové Vsi pro Žen Min ž´pao zvláštní zpravodaj pan Ig O´r