SNONV - Křetínka - volejbalový turnaj 1. 8. 2015

Irena, napsáno 5. 8. 2015, Jirka, napsáno 22. 8. 2015

„Přijeli jsme sem vyhrát a tento pohár si zase odvezeme zpátky!“ prohlásil trenér, když vytáhnul novotou se třpytící putovní pohár pro volejbalový turnaj mezi spřátelenými naturistickými spolky. Hlavou se mi honila spousta otázek: Proč jsme ho sem vlastně vozili, když si ho chceme zase odvézt? Není to nezdvořilé vůči našim hostitelům – přinést jim dárek a hned jim ho zase sebrat? Nebude jim to líto? Zeptat jsem se však neodvážila, protože já těmto věcem nerozumím, rozhodla jsem se raději vyčkat. Třeba pochopím později. My blondýny to tak zkrátka někdy máme. A vskutku. Když jsme v šestnácté třetině sedmého poločasu prohrávali 278:0 na góly i na sety, pochopila jsem tento rafinovaný záměr. Nemělo by přece smysl, oznámit předem protihráčům, že je ze zdvořilosti chceme nechat vyhrát. Kdyby to věděli, neměli by ze svého vítězství žádnou radost. O co jednodušší to měli domorodí hráči fotbalu na polynéských ostrovech! Tam bylo přímo pravidly dané, že každý zápas musí skončit remízou. Když nějaké družstvo prohrávalo, musel se k nim přidat nejsilnější hráč od soupeřů. Tím se zajistilo, že na konci zápasu nikdo nebyl smutný.

Krev se vaří. Horečka stoupá. Hráčská vášeň už dosáhla stupně 46 a dále roste. Seděli jsme těsně pod hřištěm a neodvážila jsem se přiblížit k válečné zóně ani o píď. Kromě míče k nám jak rány biče dopadaly jadrné výrazy, kterými trenér častoval své svěřence: „Šmankote!“ „ Ty plantážníku!“ „Jdi mi k šípku!“  „Vy nezbedníci!“ „Jémináčku, jémine, to se nemělo stát!“ a došlo dokonce i na: „Můj ty Tondo kolenatej!“ No, co vám budu povídat, napětí nesnesitelné, nervy tekly. Množství adrenalinu několikanásobně překročilo Evropskou unií povolené maximum a způsobilo ekologickou katastrofu.  Tráva přestala růst, pivo se vypilo, hladina jezera klesla o metr. Někteří hráči už nemohli vydržet ten stres do té míry, že si museli konzumací fermentovaných ovocných nápojů přivodit stav mentální inkompetence. Jejich pohyby pak byly nekoordinované a verbální projev inkoherentní. I na mě toho bylo příliš. Budeme-li jednou mít volejbalové hřiště na naší pláži, odstěhuji si své ležení až dozadu k rybářské lavičce.

Po přečtení předchozích dvou odstavců již každý pochopil, že sportovní reportérka ze mě asi nikdy nebude. Proto tedy předávám slovo Jirkovi, bez kterého by k tomuto turnaji nikdy nedošlo, kterému tímto děkuji za to, že když zrovna hrál, množství peprných výrazů kleslo o 82% a hlavně za to, jak o nás celou dobu s Jitkou pečovali. Jirko, máš slovo:

Ehm, ehm.

Kde začít.  Je totiž svazující navázat na mistryni slohu tetu Irenku, která si se slůvky pohrává jako vánek s chmýřím pampelišek.

Cítím se jako Velorex, chtějíce vypadat stejně okázale  jako Ferrari .

Tak snad jen několik chaoticky poskládaných“ souvětních“  střípků.

Termín 1.8. jsme s Jitulou vyhlíželi s pocity podobnými  jako vyhlížení  Štědrého večera.

Těmi pomyslnými dárečky pro nás byli kamarádi z „jihu“, jak jsme oblastně nazvali kamarády ze Slovácka a přilehlého okolí – tetu Irenku, strýca Igora, Petru a jmenovce Jirku.

Z poslední akce na Křetínce jsem již znal Milana s Janou, na ostatní milovníky naturismu, slunce a volejbalu jsme byli  též zvědaví.  Z Boženky, Jarči,  Ladi a Miry se vyklubali příjemní společníci a zapálení sportovci.

Výsledek 0 ročníku volejbalového klání mezi „ostrožáky“ a „křetíňáky“  byl dle mého názoru až druhořadý. Zvítězil duch fair play a to, že si nikdo nepřivodil zdravotní újmu.  Ta duševní se každým lokem domácích výběrových destilátů snižovala.

I když vyhrávat chce každý – Milan toho byl zářným příkladem – vyhrát může jen jeden a většinou to bývá ten lepší.  Nejinak tomu bylo i tentokrát. Družstvo domácích – hlavně to s označením „1“ bylo o třídu lepší i díky nadšeně a bezchybně hrajícímu mladému páru pravidelně navštěvující  „bíčová“  hřiště v Letovicích.

Další družstva byla již vyrovnaná.

A protože povinnosti hostitelů jsou pevně stanoveny, nemohli  jsem s Jitkou  oslavovat a zapíjet vítěze a poražené – zde by mohl poreferovat např. Laďa či Mira a vydali jsme se s tetu Irenkou, strýcem Igorem, Petrou, Jirku a péskem Edou vstříc večerním kulturním zážitkům do Boskovic.

Vlahý sobotní večer jsme zakončili v kožených sedačkách na zahrádce příjemné kavárny Blue Queen v Boskovicích.

Na neděli jsem měl připraveny dvě varianty. Slunečnou – to bychom zamířili opět na natura plážičku u  Letovické přehrady a pošmornou – to jsem naplánoval výlet do přírodního areálu Velká dohoda u Sloupu a samozřejmě do  turisty vyhledávané lokality Macocha.

V neděli ráno bylo jasné, že vyhraje varianta „pošmourno“.

Počkali jsme na Jirku, Petru a Edu, kteří prokázali „adrenalinová statečná srdce“ a i po neblahých zkušenostech se opět ubytovali v penziónu, který je na úrovni snad jen názvem „Country hotel Svitavice“. Ostatní „ostrožáci“ z důvodu nadměrné únavy po plnění náročných „družebních“ úkolů s domácími naháči nedorazili.

První zastávka  byla v malebném Sloupu u jeskyně Kůlna (http://www.sloupskososuvskejeskyne.cz/ ). Po půlhodinové procházce jsme vyrazili do nedalekého přírodního areálu Velká dohoda (http://www.velkadohoda-moravskykras.cz/ ) . Zde bych vyzdvihl „supermanovský“ výkon strýca Igora, který se jako pták proletěl  nad bývalým kamenolomem na ocelovém laně uchycen pouze dvěma kladkami.

Po doplnění bílkovin, tuků, sacharidů, vlákniny a tekutin jsme pokračovali přes Ostrov u Macochy na parkoviště ve Skalním mlýně (http://www.cavemk.cz/informace-a-rezervace/ ).  Zde je výchozí stanoviště většiny výletů po Moravském krasu. Naším cílem byla prohlídka Kateřinské jeskyně, kterou  jsme stihli skoro na „pikosekundu“.  Ochlazeni a s plnou hlavou stalaktitů, stalagmitů a stalagnátů

jsme nabrali kurz propast Macocha (http://www.propast-macocha.cz/ ), bo neskočit si do 138 metrů hluboké propasti je jako nebýt v Moravském krasu. Teda vlastně neskočit si na Horní můstek a podívat se do 138 m hluboké propasti…

Drobný děštík, který se rozhodl pokropit naše persóny, nám zrychlil krok zpět k autům do Skalního mlýna.  Možná, že mělo na náš zrychlený krok vliv i to, že jsme šli převážně z kopce …

A pak přišlo to, na co jsme se nikdo netěšili.  Rozloučili jsme se s Jirkou, Petrou a Edou a

vyrazili směr Boskovice, kde jsem s Jitulou zamávali tetě Irence a strýcovi Igorovi, kteří vyrazili domů do Kyjova.

Díky počasí, hezké přírodě a fajn kamarádům hodnotím sportovně – kulturní víkend na stupnici 1 až 10 číslem 11!

 

Boskovický zpravodaj BBCN Krtek Jirka