O naší pláži – kapitola druhá - PEKLO

Irena, napsáno v prosinci 2014

Takové to na pláži bylo až do 16. června 2014. To datum nikdy nezapomenu.  Pod rouškou tmy, ve 4 hodiny v noci za policejního doprovodu přijel traktor a naši pláž zoral. Všechno. Pokosený trávník, pískoviště, volejbalové hřiště, rybářská místa. V místě vstupu do vody, kde byl čerstvě navezený štěrk, nahrnul bahno. Když jsem viděla to místo zdevastované zlými lidmi se zlými úmysly, tak ve mně něco umřelo. Cítila jsem se, jako by mi zbořili dům. Nikdy nepochopím, jak někdo dokáže s klidným svědomím přijet a zorat nejen čistou a udržovanou pláž, ale i volejbalové hřiště a pískoviště pro děti. Zničili nejkrásnější kus přírody, co znám. Když už nenávidí naturisty, co vlastně mají proti dětem a proti sportu?  
Teroristický útok financovaný z našich daní. Pachatelé se ohánějí ochranou životního prostředí. Zajímavá koncepce: Chrání přírodu tím, že ji ničí.

Tou dobou jsme zrovna odjížděli na dovolenou a tak jsem všechno měla zprostředkované jenom z fotek. Dodnes nevím, jestli to byla smůla nebo štěstí. Tak nebo tak, dovolenou, která mohla být skvělá, jsem měla úplně zkaženou. Rodina i kamarádi se museli dívat na můj ztrápený obličej a všímali si toho dokonce i cizí lidé. Neměla jsem chuť k jídlu, měla jsem stažený žaludek a špatně jsem spala. Pronásledovaly mě noční můry, některé si stále živě vybavuji. Nejdřív to byl sen, který se mi pořád vracel: Obraz první: letní den, na pláži veselo, děti si hrají na písku, lidé se opalují, jiní plavou ke kostelu a ještě jiní hrají volejbal. Obraz druhý: všechno zničeno, oraniště.
Další sen, který si dobře pamatuji, se mi zdál jen jednou, už měl děj, ale taky končil náhlým probuzením, zděšením a studeným potem: Na pláž přijíždí traktor. Jeho řidič je úchyl. Ten typ úchyla, který chtěl ve filmu Adéla ještě nevečeřela zprznit Květušku. Když začíná s orbou, pochechtává se a slintá. V očích má nepříčetnou radost a odhodlanost. Zelenou trávu proměňuje v hnědé oraniště. Na jeho oplzlém obličeji je vidět, jak si to užívá. Blíží se k pískovišti. Pod kolem mu křupne jedna zapomenutá hračka. Kdyby tam bylo dítě, přejel by ho taky. Výraz v jeho tváři je každou vteřinu zvrhlejší. V příštím momentě se od kola odrazí kyblík s lopatičkou a následuje ďábelský chechot doprovázený masivním slintáním.

Po návratu z dovolené naše první kroky směřovaly na pláž. S sebou jsme měli krumpáč a motyku. Kamarádi už naše místo výrazně srovnali a tak jsme udělali nějaké finální úpravy a šli pomáhat zase jiným. Každý, kdo přišel, byl nejdřív konsternován z toho vandalismu, a když překonal první šok, chopil se krumpáče a začal to napravovat. Každý – muži, ženy, děti – byla to taková přirozená lidská reakce. Orbou vyšlo ven, co bylo pod povrchem, a dostala se na světlo spousta špíny. Sbírali jsme střepy a kusy plastů a každý den odnášeli další a další odpadky. Něco podobného se stalo i s lidmi. Skořápky se rozbily a ukázalo se, co je uvnitř každého z nás. Někdy jsme se nestačili divit.

Teror zoráním neskončil. 27. července byly po pláži rozházeny drobné drátky. Jsou to vlastně výztuže do betonu. Jsou i ve vodě. Úmysl agresora je zjevný. Měl by na ně někdo šlápnout tak šikovně, aby si zranil nohu. Tohle není na úřední příkaz, to je zjevné. Společně prožívané neštěstí dokáže někdy lidi spojit a tak na pláži zavládl duch solidarity a spolupráce. Dokonce ani neslušných slov mnoho nepadlo – maximálně tak jedna nebo dvě lehké ženy letěly vzduchem. Jestli nás chtěl někdo rozčílit, tak mu to nevyšlo. Svým způsobem jsme si to dokonce užili. Všichni jsme pokorně poklekli na kolena a sbírali jeden drátek po druhém, jako ti holoubci v pohádce o Popelce. Napadlo mě zavolat pár lidem, kteří měli ještě přijít, a povedlo se. Co to vidí oko mé? Je to princ na bujném oři? Ano, byl to princ Laďa na svém bujném bicyklu a přivezl s sebou několik magnetů. Všechny ženy jsme se hned do něj platonicky zamilovaly, ale věděly jsme, že to máme marné, že Laďa má oči jen pro svoji Boženku. Produktivita práce stoupla v ten moment asi tak stonásobně. Posbírali jsme toho skoro deset kilo. Sice jsme dvakrát zmokli, ale pláž jsme vyčistili. Od té doby jsem tam nenašla ani jediný drátek, ale hlavně nikomu se nic nestalo. Nakonec padlo rozhodnutí nedělat kolem této záležitosti žádný rozruch, protože právě to by si ten psychopat přál.

Jak jsem již řekla, při sbírání drátků byla atmosféra velmi přátelská. Byla však i trochu smutná. Je to tak, člověku je smutno, když vidí takové bezdůvodné zlo. Cítila jsem, že to tak nemůžu nechat. Většina lidí si myslí, že Vánoce jsou 24. prosince. To je takový hodně rozšířený omyl. Vánoce si ve skutečnosti nosíme v sobě a jsou tehdy, kdy si je uděláme. A tak 2. srpna přišly na pláž Vánoce. Napekli jsme vánoční cukroví, ozdobili vánoční vrbu, pustili si koledy a děti, které tam ten den zrovna byly, dostaly dárky. Na pláži se ten den objevila spousta Mikulášů, čertů, andělů, ba dokonce i nějaký král a princezny. Na Vánoce by to přece bez pohádky nešlo. A tím se to všechno tak nějak očistilo. Místo zla se tam zase začala pomalu vracet ta energie, kterou jsme tam chodili nabírat, a na některých místech za pár dní začala zase růst tráva.