O naší pláži – kapitola první - RÁJ
Irena, napsáno v prosinci 2014
Jsem od malička vyznavačkou vodních sportů. Můj otec ještě dnes rád vzpomíná na situace, kdy můj bratr dokázal i dobrou půlhodinku mluvit o tom, jak vleze do vody, ať je jakkoli studená, zatímco já jsem celou dobu mlčela, ale jakmile se objevila voda, tak jsem do ní na rozdíl od bratra skočila. Jak mi roky přibývaly, oblíbila jsem si i další sporty související s vodními. Mám na mysli zejména opalování, ve kterém dosahuji skvělých výsledků. Někdy mě mrzí, že opalování není uznávanějším sportem. Už se vidím, jak se zúčastňuji Mistrovství světa v opalování a na letní olympiádě jak přebírám zlatou medaili za opalování.
Při těchto mých zálibách jsem si časem všimla jedné vskutku podivné věci: Když vejdu do vody oblečená a potom vylezu ven, tak mám to oblečení najednou mokré. A co je horší – já uschnu a oblečení je pořád mokré. A studí. Podle mě to teda není náhoda…
Pak jsem se vdala a ať jsme jeli na dovolenou kamkoli, vždycky jsme se snažili najít nudapláž. Na dovolených to šlo, ale u nás doma nikde nic. Vyptávali jsme se tak dlouho, až nám jedna manželova kolegyně z nemocnice poradila, že to máme zkusit na Čtverci. A tak v roce 1996 jsme se poprvé vypravili na naši pláž. Vypravili, ale nedošli. Nevěděli jsme kudy. Šli jsme dozadu kolem veslařského klubu a obešli jsme skoro celý rybník. Bohužel jen skoro. Můj muž má spoustu dobrých vlastností, ale trpělivost na jejich seznamu chybí. Při druhém pokusu jsme si nechali lépe vysvětlit cestu a pláž jsme už našli. Ten rok jsme tam byli jen jednou. Další rok byly povodně, ale od roku 1998 už chodíme pravidelně.
Od té doby rok co rok tam trávíme celé léto. Nemuseli jsme si pořizovat žádnou chatu na venkově, z pláže se stal náš letní byt. Vychovala jsem tam své děti. Můj starší syn řádil s ostatními dětmi na voru, zatímco ten mladší spal v kočárku, nebo se batolil na břehu a přebíral kamínky. Jeden rok se přemnožily žáby a moje děti radostně sledovaly, jak před nimi skákají do kaluží. Jiný rok zas byla spousta nádherných zelených ještěrek. Stále mám před očima své syny s napětím pozorující jednu z nich při lovu motýla. Ryb tam bývá každý rok dostatek a ty jsou dětem i dospělým vždycky zdrojem potěšení. Nebyla to jen láska k přírodě, které se zde naučili moji synové. Naučili se tu plavat a nebát se vody. Když se nám už nechtělo řádit ve vodě, hráli jsme na dece karty nebo jiné hry a taky jsme si četli. Byla to nádherná a nezapomenutelná doba, když byly moje děti malé. Dnes už je jeden na vysoké škole a druhý na gymnáziu. Občas se mnou ještě k vodě zajedou, i karty někdy zahrajeme, ale už mají každý svoje zájmy. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že tohle jednou dopřeju i svým vnukům. Jenomže člověk míní, úředník mění.
Nejsou to v naší rodině jen děti, kterým toho naše pláž dala hodně. Tak třeba můj muž: Jeho povoláním je zachraňovat životy. Dělá to ve dne, dělá to v noci, v neděli i ve čtvrtek, v práci je skoro pořád. Ale když má náhodou volno, jede se mnou na pláž, aby načerpal energii.
Už jsem mluvila o celé svoji rodině, tak se možná ptáte, co pláž dávala mně. Já jsem na pláži nečerpala jen energii, ale i znalosti. Většinu času ležím v knihách. Naučila jsem se tam už španělsky a bulharsky. Další rok jsem chtěla začít s maďarštinou. Ale i při tom všem jsem našla čas na to, abych se seznámila se spoustou skvělých lidí. Na pláž chodilo mnoho zajímavých lidí přibližně mého věku, se kterými si vždycky mám co říct. Mají různá povolání a různé záliby. Jsou tu dělníci a inženýři všeho druhu, popelář, stolař, ekonomové, malíři, natěrači, piloti a dokonce i filozof. Poměrně často zde narazíme na podnikatele, učitele a ředitele škol nebo jejich zástupce. A tak se občas něco zajímavého dozvím nebo se třeba podívám na letecké snímky jezer a okolí. Většinou jsou to sportovci – cyklisté, volejbalisté a všichni mají úžasný smysl pro humor, takže pokud bych i přijela špatně naladěná, určitě by mě rozveselili.
Ráda vzpomínám na jednu velice malebnou situaci, která se stala už před několika lety:
Nádherné tropické léto. Teplota vzduchu 42OC, teplota vody 29OC. Ve vodě sedí skupinka filozofů a diskutuje o nějakém závažném tématu – záhada suché hadry na dně mořském, nezaměstnanost na Taiwanu, vliv létajících talířů na porodnost v Pensylvánii – nevím přesně, něco takového. Většina z nich vousatých, skoro všichni prostorově výrazní a hlavně všichni měli pohárek v ruce a popíjeli víno. Když tu náhle, co čert nechtěl, došlo víno. Co teď? Hrůza! A v tom někdo z nich přišel na spásný nápad: Někdo by jim měl to víno donést. Nejlépe tak nějaká žena. Manželka jednoho z nich byla v dosahu a prohlásila, že to tedy absolutně ne, to nepřipadá v úvahu. Filozofové změnili téma a od globálních problémů přešli ke kritice toho dotyčného, jehož žena to byla, a jali se mu vytýkati, že tohle je jen a pouze jeho vina a taky jeho vizitka. Tou dobou už jim věnovala pozornost celá pláž a všichni čekali, jak tohle dopadne. I zvedla se z louky dívka plavých vlasů, štíhlá jak laň a půvabná jak odaliska a na růžovém podnosu podala filozofům vína červeného. Ti se pak v klidu mohli dále věnovati svým debatám a vyřešili toho dne ještě spoustu problémů světové důležitosti.
Na pláži bylo fascinující, jak tam bylo čisto. Nikdo si nedovolil odhodit ani papírek. Dokonce i kuřáci si nosili popelníky. Lidé se vždycky dokázali domluvit a složit se na štěrk, aby byl lepší vstup do vody, na písek, aby si měly děti kde hrát, na benzín do sekačky, aby se dala pokosit tráva, na volejbalovou síť či míč. Když bylo třeba něco udělat, tak byl spíš nedostatek lopat než nedostatek rukou. Možná i tahle idyla byla někomu trnem v úřednickém oku.
Teď bych pro změnu řekla něco o těch starších, kteří už něco zažili, a kteří už něco o životě vědí. Mluvím teď o lidech, kteří bojovali a bojují s různými chorobami, které k tomuto věku patří. Nejedná se o nic menšího než třeba rakovinu. Na pláži bylo několik desítek lidí, kteří nad touto chorobou zvítězili nejen díky současné medicíně, ale i díky svému odhodlání. Velkou část té síly čerpali na naší pláži. S nemocí se bojuje vždycky snáz, když se má člověk na co těšit. Dalším problémem tohoto věku je osamělost. Ta se na pláži zcela rozplynula, protože se zde vždycky našel někdo, kdo si chtěl popovídat.
Tak například Jarmila, ta v tom měla vždy jasno, když říkávala: „Tady je líp než na kraji v nebi.“ A byla to pravda. Mnohým z nás se už párkrát stalo, že jsme odjeli na hogo-fogo dovolenou někam na Kanáry a tam jsme vzpomínali, jak je dobře doma na Ostrožské.
Moje zvláštní úcta patří rybářům. Patří k zakladatelům pláže a někdy jsou ochotní povyprávět o tom, jaké to bylo, když po nich ve vodě policajti chtěli občanský průkaz. Na jednom z nich se mi líbí, jak pěkně mluví o své manželce. To není přesné, on o ní vlastně skoro vůbec nemluví. Když si ale někdo začne stěžovat na svou ženu, tak vždycky prohodí něco jako: „Buď rád, že ji máš. Já už žiju jen s tím kocourem.“ Slyšela jsem vyprávět, že když už byla jeho žena hodně nemocná a tušila, že brzy umře, tak si velice přála ještě naposledy zajet na pláž. Prý ji přivezl na vozíku a v náručí nosil do vody. O čtrnáct dní později skutečně zemřela. Tak jsem to slyšela. Nikdy jsem neměla odvahu se ho zeptat, jestli je to pravda.