2017 Za nudou do Jugoslávie
Irena, napsáno v červnu 2017
„Vy jste magnet na průšvihy.“ řekl nám nedávno kamarád Luděk, poté co jsme se vrátili z termálů z Maďarska. Ač nerada, musím dát Luďkovi za pravdu. To na jeho doporučení jsme se tehdy vypravili do Egerszalók, kde Igor hned první noc onemocněl a já jsem byla zatčena ochrankou hotelu při neúspěšném pokusu přelézt plot. Při fotografování Salt Hill nám totiž nějaký dobrák zabouchnul dveře a my jsme se ocitli uvězněni mezi zdmi hotelu a výše zmíněným plotem. Na předchozí dovolené jsme zase byli jedinými z asi třicetičlenné skupiny, kterým egyptské aerolinky ztratily kufr. Později jsme se zase nějakým řízením osudu ocitli na plachetnici zmítané vlnami oceánu vydáni na milost a nemilost lehce psychopatickému kapitánovi. Tam jsme se stali hlavními podezřelými v kauze vyšetřování ztráty zubní pasty. Na závěr jsme strávili dvě noci v jednom téměř zapomenutém tuzemském hotelu. První noc jsem onemocněla pro změnu já strašlivým bolehlavem a vysokou horečkou, při které jsem měla živé sny. Zdálo se mi, že jsem mimozemšťan, který prochází procesem metamorfózy. Rostou mi plovací blány, kůže se mi barví na zeleno (to byla náhodou pravda – v obličeji určitě) a měním se do své původní podoby. Jednalo se o velmi bolestivý přerod, při kterém jsem si plně uvědomovala, že tohle je špatně, že lidstvo na mě ještě není připraveno.
Zkrátka, ať jsme jeli kamkoli, do blízka či do dálky, do Afriky, Evropy či Ameriky, do tuzemska či zahraničí, vždycky se něco nějakým podivným způsobem vymklo. Teď se chystáme na nudistickou dovolenou a já bych si moc přála se na ní celou dobu nudit a neprožít ale vůbec žádné dobrodružství. Vždyť jsme přece nudisté, tak na to máme snad i tak nějak nárok. Moc si to přeju a připadám si jako v té prastaré písničce, kde Pavel Dobeš zpívá: „a tak se modlím k bohu, to jako bezpartijní mohu, ale nic to neřeší.“ Tak tyhle časy už minuly a my už se nemusíme třást, jestli nám dají devizový příslib, abychom si mohli zajet do Jugošky. Nebudu dokonce ani vypisovat celní a devizové prohlášení. Většina hraničních přechodů, na kterých se dřív dlouhé hodiny stálo, dnes již neexistuje. Ale další věc, ze které mám strach, je, že bychom mohli trávit čas na těch existujících, kde prý „v zájmu naší bezpečnosti“ obnovili důkladné kontroly. To se nejspíš asi někdo zase pořádně načichal razítkové barvy.
Koncem hektického pracovního týdne jsme nějakým zázrakem sbalili věci a v neděli ráno vyjíždíme. K mému ohromnému překvapení a úlevě auto startuje, okna jdou otevřít i zavřít, světla svítí, stěrače stírají, ostřikovače ostřikují. Naše auto má totiž tu ohromnou schopnost selhat přesně v okamžiku, kdy ho nejvíc potřebujeme. Zatím je to dobré. Jedeme přes Slovensko do Maďarska a směrem na Slovinsko. Abychom poznali, jestli jsme ještě v Maďarsku nebo už ve Slovinsku, není nutno zvedat zrak k cedulím, stačí sledovat, jak se povrch silnice náhle změnil od záplatovaného ve zcela hladký a bezchybný. Projíždíme upravenými městy a vesnicemi kulturní krajinou Slovinska.
Banovci
Po pěti hodinách plynulé jízdy parkujeme před hotelem Banovci ve stejnojmenném městě, ubytováváme se a jdeme najít FKK zónu. Je to trochu oříšek, musíme jít mimo hotel přes FKK kemp, ale nakonec jsme tam.
Víc už nepotřebujeme. Zbytek lázní pro nás nemusí existovat. Tři bazény s termální vodou, ten největší o teplotě 34 stupňů, menší ochlazovací 32 a Whirlpool 38, obrovská plocha k ležení a dostatek lehátek. „Danes je bife zaprt.“ čteme na tabuli vedle bufetu. Tato informace nás nechává celkem v klidu, protože služeb bufetu jsme stejně neměli v úmyslu využít. Jen se bavíme půvaby slovinštiny, která se pro nás až překvapivě podobá bulharštině a nejen jí. Pivo se například řekne pivo a pro pití mají Slovinci s prominutím stejný výraz jako Chorvati. Když bylo bife zaprt už třetí den, naznali jsme, že je to bife nejen zaprt, ale i na prd. Tento fakt nás však nijak netížil, neboť jsme si v hotelu až nestřídmě užívali naší polopenze ve formě švédských stolů. Dovolená se zatím vyvíjí přesně podle plánu a největším dobrodružstvím těchto tří dnů bylo, že mě na pláži kousnul mravenec.
Večer jsme se šili podívat i do textilácké části a taky do městečka. Připadáme si tak trochu jak v Německu. Domky jsou výstavné, doplněné tu želvičkou, tam trpaslíkem. Kousek od hotelu sedí umělohmotný pán ověšený kukuřicí a čte knihu. U jednoho domu seděl velký orel, co se chystal sežrat kohouta, co se chystal sežrat ptáčka, co se chystal sežrat šneka. Tam jsme zazvonili a asi na třetí pokus jsme dosáhli toho, že nám přišel otevřít dědoušek a vzal nás do sklepa. Chtěli jsme od něj koupit víno a on nám nabídl až dva druhy – červené a bílé. Přáli jsme si vědět aspoň odrůdu, ale tuto informaci nám nedokázal poskytnout. Červené nám nechutnalo, bílé bylo o něco lepší, tak jsme si jednu láhev koupili – spíše ze zdvořilosti.
V hotelu jsme přespali dvě noci a třetího dne v poledne jsme po půldni stráveném koupáním vyrazili do Chorvatska. Tím, jak jsme se vyhnuli dálnici, vyhnuli jsme se i rušnému hraničnímu přechodu. Přejeli jsme jen přes takový zcela malý, kde před námi bylo jen jedno auto. Úřednici stačilo vidět naše pasy a neměla ani tu nejmenší chuť lézt nám do kufru, což by bylo samozřejmě v zájmu naší bezpečnosti, na to nesmíme zapomínat, že ano. Zkrátka, moje nejhorší obavy se nenaplnily, alespoň pro zatím – ještě nás čeká cesta zpátky.
Rozdíl mezi Slovinskem a Chorvatskem je neznatelný. Nebýt hraničního přechodu, nevšimla bych si, že jsme někde jinde. Projíždíme mezi vinicemi pěknou krajinou. Domky jsou stejně opečovávané jako v sousedním Slovinsku. Tady je tak krásně! Skoro jako u nás na Moravě! Opět nás posedla touha koupit si tu víno od místního vinaře, ale mají to jaksi špatně značené a nakonec se nepodařilo. A možná je to dobře, kdo ví, jak by to dopadlo.
Pak už jen krátká zastávka v Lídlu a najíždíme na dálnici. Do Tučep už nám zbývá jen nějakých pět hodin jízdy. Jsem zvědavá. Chválí si to tam všichni – naturisté i textiláci. Fotky, co jsem viděla, všechny vypadaly skvěle.
Čím jižněji jsme byli, tím víc přibývalo teplomilného rostlinstva. Nebyly to jen sosny borovice, ale i olivovníky a dokonce palmy. Ty zdejší mají velkou bouli na kmeni těsně pod rozčepýřenou korunou.
Tučepi
Tučepi jsou nádherným letoviskem ne nepodobným španělským bílým vesničkám. Až na to, že nejsou tak úplně bílé, nenacházejí se v Andalusii, ale v Dalmácii a ty hory okolo, které jim dodávají romantický ráz, to není Sierra de Grazalema, ale pohoří Biokovo a ani to není vesnice, ale městečko. Městečko je krásné. Má svého ducha. Tím duchem je jeho hlavní třída – přímořská promenáda a zároveň i obchodní a společenské centrum. Jelikož moje předchozí přirovnání kulhá na obě nohy, pokusím se o jiné, ačkoliv to nejspíš nedopadne o moc lépe. Připomíná to svým charakterem Primorsko. Ale jen na první pohled. Večer to tu žije. Lidé korzují kolem obchodů a užívají si teplých večerů. Obchody jsou plné zboží, ale bez zákazníků. Pár lidí sedí v restauracích, ale plno tam rozhodně není. Ceny jsou tak přemrštěné, že i Němci raději nakupují v Lídlu. Každý den si dopřejeme kopeček zmrzliny, ale k dalším nákupům to neláká. Jeden večer jsme si zašli do restaurace na večeři. Byla výborná. Že bychom se nějak přejedli, to nemohu říci. V přepočtu jsme za ni zaplatili tisíc korun. To byla ta zásadní chyba – ono se to totiž nikdy nesmí přepočítávat. To v našem Primorsku, kde jsou ceny čtvrtinové, tam se obchody jinak hýbou.
Bydlíme na ideálním místě malý kousek od nudapláže a pár kroků od přímořské promenády. Při příjezdu nás přivítaly tři staré dámy – naše domácí - paní Estera a její dvě sestry – Maria a Ivica. Obě sestry žijí již dobrých padesát let v Kanadě ve Vancouveru a teď jsou tu zrovna na návštěvě.
Pláž je skutečně nádherná, oblázková, obklopená sosnami borovicemi. Jejich vůně se vznáší ve vzduchu kolem nás a my se díváme do jejich korun obsypaných šiškami a nasloucháme zpěvu cikád, které jakoby se pokoušely překřičet motory aut svištících po magistrále. Voda je teplá a průzračná. Rovná jako rybník. To je fajn, že tady nefouká. Zátoka je chráněná ze všech stran. Obklopují to tu ostrovy. Vidíme je na obzoru. Z moře se nám zase nabízí kouzelný výhled na pobřeží. Kopce v pozadí jsou impozantní.
Ty oblázky jsou pro nás, co jsme zvyklí na jemný bulharský písek, tak trochu problém. Jsou docela velké, tlačí do chodidel a komplikují nám vstup do vody. Ti, co to tu znají, si sem k tomuto účelu pořídili vhodnou obuv a chodí v ní do vody. Tu my nemáme, takže pajdáme jak raněné srny a je na nás jistě zajímavý pohled. Boty nejsou tím jediným, co si lidé na pláž nosí. Tahají s sebou i lehátka, slunečníky, veškeré jídlo a pití. Ne, že by tu nebyl bar. Bar tu je. Ne, že by tu nepůjčovali lehátka. Půjčují tu jak lehátka, tak i slunečníky. Ale všechno je tu tak zoufale drahé, že i Němci si sem nosí vlastní pití, vlastní lehátka a vlastní všechno. A to už je co říct. Seznámili jsme se na pláži se sympatickými Rakušany, kteří už sem jezdí tolik let, že se dokonce už naučili chorvatsky.
Split
Ve čtvrtek 15. 6. jsme se probudili do pošmourného dne. Naše dovolená se vyvíjí pro nás celkem normálním způsobem. Počasí se pokazilo dva dny poté, co jsme dorazili. Předpověď hlásila, že bude celý den pod mrakem s možnými přeháňkami a my jsme usoudili, že je to ideální příležitost podívat se do Splitu. Trvalý déšť nebyl hlášen, přesto se však dostavil již během cesty – nezván, nečekán. Někdy se to tak stává, že dojde k chybě v komunikaci a to, co je předem hlášeno, si tam nahoře ani nepřečtou. Tím pádem dodají nakonec úplně jiné počasí. To je šlendrián. Měl by tam konečně jednou pro vždy někdo udělat pořádek, aby se takové faux pas již neopakovalo. Během cesty to až tak nevadilo, aspoň nám to umylo ty rozmáznuté mouchy na předním skle. Některé mouchy se držely urputně a tak jsem se je po zastavení pokusila umýt. Déšť se mi však zastavit nepodařilo.
V plánu jsme tento výlet neměli, takže jsme přijeli zcela nepřipraveni. O to větší bylo naše překvapení, když jsme viděli, jaké je to nádherné historické město. U Zlaté brány stála obrovská socha kněze Ninského, která měla zřetelně osahaný palec u nohy. Nemám tušení, co přesně by mi to mělo přinést, ale samozřejmě jsem si na něj sáhla taky. Jenom doufám, že to není něco jako, že bych měla do roka otěhotnět. To by v mém věku již nebyla žádná výhra. Ale na druhou stranu, jestli mi pohlazení mnichova palce přinese vnouče, tak se zlobit nebudu.
Zlatou bránou se vstupuje do Diokleciánova paláce, který byl postaven ve 3. století. Zachovalo se toho z něj nečekaně mnoho – sloupy s hlavicemi, stěny a na pravé straně od vstupu do katedrály dokonce malá černá sfinga. Kde ta se tady vzala? Nejspíš si ji Dioklecián přivezl jako suvenýr přímo z Egypta. Po schodech jsme sešli dolů do podzemí, ve kterém obchodníci prodávali vkusnou bižuterii a upomínkové předměty. Potom jsme vyšli ven a procházeli se malebnými úzkými uličkami a zabloudili i na přístavní promenádu, připomínající Benátky. Vůbec to tu vypadá trochu jako v Itálii. Poslední zastávkou bylo místní tržiště, podobné všem jiným, nabídka ovoce, zeleniny, místního olivového oleje, ba i nějaké oblečení. Vydrželi bychom se procházet ještě déle, ale déšť byl tak nepříjemný, že jsme se rozhodli vrátit.
Omiš
Omiš jsme měli po cestě. Z internetu jsme věděli, že to bude zajímavé místo a projížďka přes něj cestou do Splitu nám napovídala totéž. A ono ano. Celá Dalmácie je hornatá, ale konkrétně zde mají kopce podobu homolí a městem protéká řeka Cetina. Chvíli jsme si připadali jak v Číně. Yangshuo. I ty lodičky po řece nějaké pluly, akorát že tyto nebyly z bambusu. Ještě jeden rozdíl oproti Číně tu byl – v Číně by dnes kvůli dešti nevyplula ani jedna. Číňané totiž neumí plavat a mají hrůzu, že by se mohli utopit. Chorvati, naproti tomu plavat umí a podobnými obavami se netrápí. Prošli jsme se po maličkém centru a zabrousili do obchůdku, kde nám starší paní dala ochutnat jak vína, tak i něčeho ostřejšího. Když jsme si od ní láhev červeného koupili, byla štěstím bez sebe a nasměrovala nás ke kavárně, kde jsme si na chvíli sedli. Mimochodem, to víno, co jsme si předtím koupili u staříka v Banovcích ve Slovinsku, se nakonec osvědčilo. Bylo to přesně takové víno, které se musí dobře vychladit a pak se příjemně popíjí v teplém podnebí u Jadranu.
Opět jsme se procházeli úzkými malebnými uličkami podobnými těm ve Splitu a došli jsme až k pevnosti Peovica, kde se Igor vyšplhal až nahoru, aby se mohl pokochat výhledem na město.
Malá večerní túra do kopců a následné přírodní pohromy
V sobotu 17. 6. jsme byli dopoledne na pláži, ale pak začalo hnusně foukat a tak jsme se vypravili na túru do přilehlých hor. Hm, a to jsme si to tu na začátku pochvalovali, jak je to fajn, že tu nefouká. Rušné silnici jsme se vyhnuli použitím podchodu a ocitli jsme se na hřbitově. Všechny hroby měly místo kytiček jen kamenné desky. Některé byly ozdobené kříži a pár dokonce pěticípými hvězdami. Za hřbitovem pokračovala silnice a občas nějaké stavení. Je to jen odrazem toho, co nám řekly naše paní domácí – že tak jak dřív byli všichni „přesvědčení komunisti“, dnes jsou zase všichni „hluboce věřící.“ Procházeli jsme se nádhernou krajinou mezi několika izolovanými domy, stoletými olivovníky a sem tam nějakým jiným ovocnanem, občas uzobli nějaký ten fík a kochali se výhledy. Stavení byla postupně čím dál méně okázalá. Do toho se objevila nějaká studánka či kaplička. Nejdřív jsme šli po asfaltové cestě a na ní jsme se stále předbíhali s nějakými Slováky. Chvíli byli rychlejší oni, chvíli zas my.
V mapě jsme měli vyhlédnutý docela malý okruh, ale protože jsme přehlédli odbočku, stal se z něj okruh trošku větší. Nevadilo nám to, protože už jsme byli nahoře a šlapali po hřebeni. Pak jsme si to zamířili jednou odbočkou dolů a potkali jsme naše Slováky, jak se vrací a hlásí, že tudy cesta nevede. Tak jsme se tam šli podívat a ona tam vedla jen taková pěšinka mezi kamennými terasami a starými olivovníky. Romantika, nádhera. Pokračovali jsme stezičkou dolů s vědomím, že budeme-li se držet tohoto směru, musíme zákonitě přijít zpátky k moři. A nejen to. Na kamenech jsme občas naráželi na značky, které nám garantovaly, že jdeme správně. Tak dokonalé značení, na jaké jsme zvyklí z naší vlasti, to samozřejmě nebylo, ale úplně dostačovalo. Přemýšleli jsme, jak staré ty terasy asi jsou. Jestli je tu vybudovali za Tita nebo ještě dříve. Bylo to ještě dříve, potvrdily nám později paní domácí. „Byly tam vždycky, co pamatujeme. V tom kopci stával náš dům.“ Jejich dům byl zničen zemětřesením a jejich rodina dostala náhradou půdu u moře. Tam si postavili nové domy. Dnešní vláda tohoto rozhodnutí lituje, protože v současnosti by se daly tyto pozemky draze prodat mafiánům.
Pak jsme se dostali zase zpátky na asfaltku, ale šli jsme zase trochu jinou cestou kolem restaurace s krásně prostřenými stoly, která jakoby čekala na davy hostů. Byl to takový surrealistický výjev, protože kromě nás a Slováků nebyla nikde ani noha. To nestačilo a pod restaurací bylo takové malé vrakoviště aut, co nejdou už dát do kupy. Vážně nevím, proč mě teď pořád napadají slova Dobešových písniček.
Přes noc vítr zesílil a změnil se ve vichřici. Vichřice se jmenuje bora, protože fučí od severu. Ta nám povalila na balkóně židle, mlátila s kde čím a roztrhla plátěnou markýzu. Když jsme se v neděli ráno probrali z mrákot, viděli jsme z okna koupelny, že za naším barákem na kopečku, kde jsme se včera procházeli, stoupá dým a šlehají plameny. Vítr foukal dál jako šílený a tak jsme se rozhodli pro dnešek opustit území tohoto státu a vydat se do Bosny a Hercegoviny. Trochu nám toto rozhodnutí zkomplikoval fakt, že požár se sem rozšířil ze sousední Podgory, přes kterou jsme potřebovali projet, která byla krátce předtím evakuovaná a uzavřená. Naštěstí ji mezitím otevřeli a Karel (tak se jmenuje naše navigace) nás odnavigoval velmi dobrodružnou stezkou mezi skálami.
O našem Karlovi je dobře známo, že má hodně dobrodružnou a trochu vrtošivou povahu. V minulosti se nás dokonce párkrát pokusil i zabít. Když nás tentokrát hnal prudce vzhůru cestou budovanou snad pro koně, ale rozhodně ne pro auta, kde jsme jen doufali, že nepojede nic v protisměru, protože by nebylo kam vyhnout, podezřívali jsme ho, zda se opět nejedná o tento případ. Hádali jsme se s ním a diskutovali, jestli to skutečně myslí vážně, a v místech, kde asfalt zvolna přecházel v polní cestu, jsme ho dokonce asi i počastovali nějakým nespisovným výrazem. Nakonec jsme se mu však omluvili a možná jsme mu i poděkovali. Protože díky němu jsme se podívali do končin, které lahodily našemu zraku. I musela jsem přiznat, že jsem přistihla sama sebe při lži. Že totiž vůbec netoužím po nudě, ale trocha adrenalinu ve mně opět probudila touhu zažít něco výjimečného. Jsme nakonec rádi, že místo ležení na pláži poznáváme tuto kouzelnou krajinu. Jak malé děti na kolotoče, my se těšíme, že navštívíme Mostar. Město, na které tak ráda vzpomíná naše babička, na jeho prastarý most, který byl ve válce stržen, ale jeho obyvatelé pak postavili nový, na chlup stejný jako ten původní.
Karel nás dovedl na hlavní silnici, která i nadále vedla krajinou, v jaké by se mohl prohánět Vinnetou, náčelník Apačů. A celá tahle rychlostní silnice patřila jen nám. Žádná další auta jsme prakticky nepotkávali. Co jsme však potkali, byly dvě výstražné značky. První z nich varovala řidiče, že ze skály se kdykoli může utrhnout balvan a spadnout na silnici. Druhá zas říkala řidiči: pozor, na silnici číhá černá kráva. Obě hrozby se vyplnily jen s tím malým rozdílem, že místo jedné černé krávy tam na nás číhaly tři černé kozy. Takto pohodlně jsme se dostali až k státní hranici a během pár minut hladce přešli na její druhou stranu. Tam už aut postupně přibývalo a my jsme přijeli do Mostaru. Cestou mi ještě můj muž stihl oznámit, že vzal s sebou jen málo peněz a s žádným nakupováním ať tedy nepočítám. Zatrnulo ve mně, protože tento nápad již měl v minulosti několikrát a vždy to bylo v té nejméně vhodné situaci. Ani dnešek nebyl výjimkou. Tak například benzín by se tu dal koupit výhodněji než kdekoli jinde. A vůbec. Pokud se během naší dovolené hodilo někde nakupovat, tak to bylo právě tady.
Mostar
V Mostaru jsme nejdřív trošku bloudili. Nakonec jsme prostě někde zaparkovali a zeptali se někoho z místních, kudy ke starému městu. Nebylo to daleko, ale blízko také ne, zkrátka, kousek jsme šli. Dívali jsme se kolem sebe a viděli, že město je jedno velké staveniště. Ulice byly totálně rozkopané. Na mnoha domech ještě byly zřetelné stopy války. Fasády měly četné díry od kulek. Neuvěřitelné. Od války uplynulo již dvacet let a stále to ještě neopravili. Ze zemí bývalé Jugoslávie patří Bosna a Hercegovina k těm chudším. Nedá se to srovnat se sousedním Chorvatskem nebo dokonce se Slovinskem. Běhá nám z toho mráz po zádech, když to vidíme, protože dobře víme, že nic pěkného se tady nedělo. Obyvatelstvo se skládá z pravoslavných a muslimů. Pravoslavní bojovali společně se Srby proti Chorvatům, kteří se spojili s muslimy. Bylo to údajně v hlavě některého chorvatského vojevůdce, kde se zrodila myšlenka na zboření historického mostu, na který byli obyvatelé Mostaru právem pyšní. Způsobem myšlení jsou si vojáci podobní na celém světě. Černé barony jsme četli všichni. „Kášňa, kášňa, kdě tu bola aká kášňa?“ Po válce lidé postavili přesnou kopii starého mostu, protože právě on dává Mostaru jeho jméno.
Most je vskutku něčím mimořádným a tvoří nádhernou dominantu, se kterou se musí každý turista vyfotit. Je obklopený orientálním bazarem plným barevného zboží, kde obchod kvete. Ceny jsou totiž výrazně nižší než vedle v Chorvatsku, kde jsou obchody jen mrtvou kulisou. „Paráda! Přesně takhle si to pamatuju!“ rozplýval se Igor, který tu byl kdysi s rodinou. Před kolika to bylo lety? Před třiceti nebo už čtyřiceti? Něco mezi tím. „Most byl tehdy strašně ochozený a pamatuji si, jak to klouzalo. Teď, když je nový, určitě to už klouzat nebude:“ Klouzalo to úplně stejně. Do takových detailů se jim povedlo most obnovit. „Část obyvatel byla muslimská.“ A je dodnes. Z okolních staveb na nás vykukují špičky minaretů, zaslechli jsme i muezzina, svolávajícího k modlitbě. Muslimů nepotkáváme moc, ale občas se vyskytne nějaká baba jaga v šátku. Ale taková ta úplně zahalená strašidla, tak to tu nepěstují. Atmosféra je strhující a ani my neodoláme a koupíme si na památku nějakou drobnost.
Na plakátu nějaké cestovní kanceláře nás zaujala fotka vodopádů. Kravica, je u toho psáno. „Kolem toho jsme jeli.“ pamatuje si Igor. Tak se tam stavíme.
Kravica
Cestou zpět nás Karel chce vést pro změnu jinudy, než jsme přijeli, ale my se tvrdošíjně držíme šipek na Kravicu a tak musí nakonec rezignovat. Je to asi docela známý fenomén, takže jsme to našli bez bloudění. Necháváme auto na velkém parkovišti, platíme vstupné a opět si připadáme jak v Číně, protože se uprostřed přírody pohybujeme po betonovém chodníku. Jenom betonové zábradlí imitující dřevo nám tu chybí. Vodopády na sebe nenechaly dlouho čekat a jsou skutečně velkolepé.
Říkáme si, když už vidíme tohle, jestli to má ještě vůbec smysl jezdit na Plitvičky. Můžeme tam vidět něco lepšího než zde? Je to nádhera! Je jich snad osm vedle sebe, možná deset. Pod nimi se koupou lidé. Těch je až moc, ani by jich tolik být nemuselo. Jsou tu i nějaké restaurace, zkrátka komerce. Udivují mě neustále se opakující cedule hlásající zákaz náboženských obřadů. Zajímavé. Kdo ví, co se tu kdy odehrálo. Kousek dál má být ještě Malá Kravica. Bohužel ani tady nemají napsanou vzdálenost. Může to být pár desítek metrů nebo taky několik kilometrů. Takže pokus k ní dojít brzy vzdáváme a vracíme se k těm hlavním vodopádům a užíváme si jejich atmosféru. Odvážlivci chodí po kamenech až úplně k nim. Igor je samozřejmě jedním z nich. Je tam spousta dětí. Jedné holčičce uplaval pantofel. Podařilo se mi ho zachytit, takže neštěstí se nekonalo. A pak už bylo na čase opustit nejen vodopády, ale i Bosnu a Hercegovinu a vrátit se zpět do hořícího Chorvatska.
Když jsme se večer vrátili, už v našem okolí doutnalo jen pár bezvýznamných čmoudíků. Hořelo i v blízkosti nudapláže. Zítra se tam podíváme a uvidíme, jaké jsou škody. Sviňa vítr fouká dál, snad se do zítřka zmírní. Koupelnovým oknem k nám i pozdě večer doléhají hlášení hasičů, kterými se mezi sebou dorozumívají a taky zápach spálené krajiny, který mi připomíná opékání špekáčků.
Pondělí 19. 6.
Ráno jsme si z okna koupelny všimli, že na kopci u našeho stále ještě něco doutná, ale jen jedno malé ohnisko a nezdálo se, že by to někdo hasil. Nejspíš to nechají dohořet, protože už se to nemá kam šířit.
Venku to vypadalo na pěkný den, i když s občasnými poryvy větru. Nasnídali jsme se, vzali si věci a odešli na pláž. Včerejší požár se podařilo zastavit asi tak 20 metrů od pláže. Vyhořela hlavně suchá tráva, olivovníky nechytly, ale některé měly ohořelé listy. Sosny požár naštěstí už nezasáhl, takže nám i nadále poskytují svůj stín, vůni a cikádám jejich domov. Voda byla o poznání studenější než minule a byly trochu vlny, což z Chorvatska moc neznáme, ale teď aspoň vidíme, že i to je možné. Kvůli kamenitému dnu se jich nedalo využít k řádění a ještě víc komplikovaly i tak dost náročný vstup do vody.
Všichni samozřejmě mluvili o horečce sobotní noci. Někteří měli sbalené kufry a čekali na evakuaci. Po chvíli se zraky všech začaly upírat k hoře za silnicí. Původně malý ohýnek se větrem rozšířil a zesílil, že až k nám byly vidět plameny. Oblaka dýmu připomínala právě vybuchující sopku. Kouře neubývalo, ale naopak přibývalo a ostrá vůně připomínající táborák přehlušila tu jemnou borovicovou. Na bílá i opálená těla začaly z nebe padat černé vločky popela. Saze však nepadaly jen lidem do vlasů, na ramena či ňadra dmoucí, ale i mezi oblázky a do moře, kde je vlny zaháněly ke břehu a tam vytvářely nesouvislý černý pás. Bylo zřetelně vidět, že požár změnil směr a opět se blíží k nám.
Cikády řvaly, jak mohly, ale neměly šanci. Ten zvuk motorů, který překrýval všechny zvuky ostatní, to nebyla auta z přilehlé silnice. Létalo nad námi pět žluto-červených letadel. Někdy nám některé přeletělo těsně nad hlavami tak, že kdybychom byli drobátko vyšší (asi tak o 20 metrů), mohli bychom si ho poškrábat na břiše. Každé letadlo vždy přiletělo těsně k mořské hladině, jelo po ní a za sebou při tom vytvořilo bílou brázdu zčeřené vody podobně, jako to dělají motorové čluny. Nabralo vodu, plynule znovu vzlétlo a pokropilo jí ohnisko požáru a to samé znovu a znovu. Letadla se střídala v pravidelných intervalech a bylo zřejmé, že v tom nemají hokej, ba naopak, že mají systém. Hleděli jsme na to fascinovaně. Páni, to jsou borci! Přesná navigace, synchronizace, fantastická práce jednotlivců, sehraná týmová spolupráce. Toto vydrželi dělat celý den, i když jak požár slábnul, tak letadel postupně ubývalo.
Večer už z kopce stoupalo jen pár malých čmoudíků. Když se setmělo, viděli jsme, že se stále ještě někde objevují plameny. Uvidíme, co to udělá do dalšího dne. Doufejme, že vyhasne.
Plitvická jezera
Ve středu 21. 6. jsme v 8 ráno opustili Tučepi. Odjížděli jsme neradi, protože nám tam bylo dobře. Naše dovolená však tímto ještě nekončí, alespoň ne tak docela. Ve 12 hodin jsme přijeli na parkoviště u Plitvických jezer. Chceme vidět místa, kde se natáčel Poklad na Stříbrném jezeře, jedna z pohádek našeho mládí. Máme štěstí, že můžeme jezdit před sezónou, protože během prázdnin je to jen pro silné povahy. Od lidí, kteří se o to pokusili, vím, že tou dobou stojí před oběma vstupy do národního parku fronty vozidel. Toho my jsme byli ušetřeni a našli jsme místo k parkování sice až na konci parkoviště, zato však blíže ke vstupu. Vstupné se taky od 1. 7. zvyšuje skoro o polovinu – ze 110 kun na 190. To ještě nejsou konečné náklady, je k tomu ještě třeba připočítat vysoké parkovné. Zkrátka udělali z toho Chorvati velice komerční záležitost. My jsme si však jisti, že to i přesto chceme vidět.
Bylo nutné učinit rozhodnutí a vybrat si trasu. Zvolili jsme druhou nejdelší – H. Je plánovaná na 4 -6 hodin, jede se lodí a autobusem a 9 km se jde pěšky. Byli jsme okouzleni průzračně modrou vodou v jezeře plném ryb. Rybky byly nachystány u břehu a čekaly, že jim někdo něco hodí. Tak na to zapomeňte, rybičky. Sami máme málo a žebrotu nevedeme.
Absolvovali jsme přeplavbu lodí. Nahoře nad našimi hlavami byly úhledně poskládané oranžové plovací vesty. Kdybychom byli v Číně, tak by nás je donutili i obléct. Kocháme se krajinou a ta nám připomíná koryčanskou přehradu. Akorát že po té by nás nikdo loďkou nepovozil. Kolem jezer pak chodíme po dřevěných chodníčcích a tlačíme se mezi davy lidí. Udělat fotku, na které by nikdo cizí nebyl, to je problém. V plné sezóně to musí být naprosto nesnesitelné. V Číně by ty chodníčky měli z betonu věrně napodobujícího dřevo i včetně těch hřebíků. Mimo chodníčky se samozřejmě nesmí. Počasí i průzračná voda lákají k tomu, aby tam člověk skočil, ale čekalo by ho za to nejspíš doživotní vězení, protože trest smrti byl naštěstí i v Chorvatsku zrušen. Jeden človíček si namočil ruku a jen čekám, jestli se neobjeví ekopolicie. Ale dobré, tentokrát mu to prošlo, ale znovu bych to na jeho místě raději nedělala. Takhle si asi nějak ekologové představují, že by to mělo fungovat, když se člověk z nerozvážnosti rozhodne opustit panelák a vstoupit do přírody. Říkali jsme si s Igorem, že nám osobně je bližší ten přístup, co zatím mají Bulhaři. O jejich přírodních krásách se neví. Pokud je chceš vidět, musíš se nejdřív naučit bulharsky a vyhledat si informace na bulharském webu. Takovou námahu je málokdo ochoten podstoupit. Ale pak tam přijedeš, jsi tam sám nebo skoro sám a můžeš si to nerušeně užít.
Do Bulharska pojedeme až zase za rok. Teď jsme na jezerech a je to tu překrásné. Vodopády, vodopády, vodopády. Malé, velké, střední, samostatně i ve skupinách. Velki prškavec a Mali prškavec opravdu prskají. Kolem rostou lopuchy. Když přijdeme k nějakému zátiší s rákosím, připadáme si jak na ONV. Žádné palmy s boulemi nahoře tu nejsou. Rostliny jsou stejné jako u nás a ve vzduchu se třepetají vážky a tmavomodré majky. Na začátku trasy šplháme do malé jeskyně. Třeba je to právě ta, co v ní ve filmu byl schován poklad. Pokračujeme dál po břehu a říkáme si, na kterém asi stromě to ti banditi chtěli pověsit Freda.
V závěrečné fázi trasy H byla krajina stále stejně malebná, vodopády zdobená a počet turistů tam byl menší asi tak o polovinu, což požitek z výletu výrazně vylepšilo. Horší bylo, že já jsem sotva pletla nohama, nějaký ten puchýř už se taky začal objevovat a říkala jsem si, že za ty prachy by ty chodníčky mohli aspoň opravit, abych tam tak nepajdala.
Cesta domů 22.6.
Po stránce kvality silnic ze zemí, kterými jsme projeli, nám Maďarsko připadne jako nejzaostalejší. Jak k tomuto postu přišlo, je mi záhadou. Když jsme na základní škole v rámci písemné práce ze zeměpisu psali pojednání o socialistických zemích, uvedla jsem, že nejvyšší životní úroveň ze všech socialistických států je v Maďarské lidové republice. Z písemné práce jsem tehdy dostala sice jedničku, ale tuto větu mi soudruh učitel Kodýs podtrhl červenou propiskou. Maminka mi pak doma vysvětlila, že tohle sice každý ví, ale ať už to raději do písemných prací nepíšu.
Nebyly to jen díry v silnici jak na míru vyrobené podle šířky automobilu, co nás při projížďce Maďarskem přivádělo do lehkých rozpaků. Víme, jak skvěle se tu jí, ale jakoby ve vesnicích, kterými jsme projížděli, neměli žádné restaurace. Když už jsme na nějakou narazili, tak byla zavřená. Projížděli jsme nějakým menším městečkem a zastavili v centru. To by v tom byl čert, abychom tady nenašli hospodu. Našli jsme fast food, kavárnu, ale restaurace, kde by mohli mít guláš, byla opět zavřená. Kdo ví proč? Jestli tu třeba taky nedávno nezavedli EET?
Zeptáme se někoho? Normální člověk by asi na našem místě zkusil své štěstí a oslovil někoho německy nebo anglicky. Ale my hungaristé uvažujeme jinak: Bocsánat, asszonyom. Hol van egy étterem? Tak až sem by to šlo, to bych ještě dokázala říct. Ale ona by pak na nás něco spustila a já nevím, jak se maďarsky řekne ani vpravo ani vlevo, natož pak za rohem. A tak to skončilo tím, že jsme se nikoho nezeptali, nasedli zpátky do auta a potupně odjeli. Restauraci se nám podařilo najít až v blízkosti Sárváru a tam jsme si dali pozdní oběd nebo brzkou večeři, co na tom záleží. Nadlábli jsme se tak, jak se v Maďarsku sluší a patří.