Bulharsko 2016, putování na sever
Irena, napsáno v srpnu 2016
Většina lidí si myslí, že Bulharsko je jen moře a písek a jinak, že nemá co nabídnout. Opak je pravdou. Bulharsko má překrásné hory s unikátními přírodními krásami. Má také dlouhou a bohatou historii a tudíž i spoustou památek. Ale nikdo je nepropaguje, a tedy nikdo o nich neví. To je dobře. Protože když tam člověk přijede po zapomenuté a často rozbité cestě, nejen že nikdo po něm nechce nehorázné sumy za vstupné, ale hlavně se netísní mezi davy turistů. Je tam skoro nebo úplně sám. V naprostém klidu si může všechno prohlédnout a vychutnat si atmosféru toho kterého místa. Zapomeňme na komerci a business. Zapomeňme na bezpečnost, informační centra, interaktivní expozice a audiovizuální show. Je to jako návrat v čase do 60. či 70. let, do doby, kdy cestování ještě bylo dobrodružstvím.
Jak se ale k těmto informacím dostat? Jak zjistit kam jet a co tam chtít vidět? Chce to strávit tak dva, tři roky studiem bulharštiny a potom pátrat na bulharských webech. Nejlepší k tomuto účelu jsou cestovatelské blogy. Můžete to udělat přesně tak. Anebo se taky můžete na všechno zeptat Igora.
Tento článek bude dlouhý a bude jen velmi málo o nudistické pláži v Primorsku. Bude hlavně o malém zlomku z toho, co je možné vidět a zažít cestou k ní. I cesta je cíl. To může znít jako otřepané klišé, ale jen do chvíle, než to dostane konkrétní význam.
A teď již, den po dni, zápisky z naší cesty:
21.6.
Naší dovolené v Bulharsku kromě velkého Igorova plánování a hledání informací na bulharském webu předcházel Liborův telefonát "Nikam nejedu. Včera jsem se podnapil a ztratil jsem kalhoty i s občankou." " Klid, Libore, pojedeš na pas. Máš pas, ne?" Dalšího dne následoval e-mail. "Všechno je v háji, nikam nemůžu, mám propadlý pas." A další telefonát. "Taková hrůza to nebude, nechám si vyřídit expres pas." Tato opice ho tedy přišla celkem na tři tisíce.
S Liborem jsme se seznámili v roce 2005. V tom roce mu bylo rovných 40 let. Jedno z našich dětí ho tehdy našlo na pláži v Primorsku. Byl tam sám a opuštěný jako zatoulané štěňátko. Tak jsme se ho ujali a od té doby jezdí do Bulharska s námi. Na pláž jsme většinou chodili v sestavě jedna žena, dva muži a dvě děti. Igor a já jsme často seděli na dece a hleděli spolu do knih, zatímco Libor řádil s dětmi ve vodě. Některým lidem na pláži to hodně vrtalo hlavou a vymýšleli o nás různé docela vtipné konspirační teorie.
Ráno jsme vyzvedli Libora v Prušánkách a jeli jsme po dálnici do Brna na autobus Student Agency. Až po Hustopeče panovala pohoda ve voze, za Hustopečemi zácpa jako hrom. Jedeme skoro s hodinovou rezervou. Kdo ví, jestli to bude stačit. Chvílemi to vypadá, že ne. Volám bratrovi, že nás možná poveze do Vídně. Je připraven na všechno. Po pětadvaceti minutách jsme projeli stavbou a zácpa se pomalu rozpustila. Stíháme. To jsme si mysleli, dokud nepřišla další zácpa na kraji Brna. U Grandu jsme byli pět minut před odjezdem. Předali jsme auto, naložili zavazadla a odfrčeli do Vídně luxusním autobusem s nápoji, videem a novinami v ceně. Security bez pípnutí, pohodový let s Bulgaria Air, jednou z posledních společností, která má ještě občerstvení v ceně. Po necelých dvou hodinách letu jsme se nadechli teplého letního bulharského vzduchu v Sofii.
Na letišti nám ten stejný mládenec co před dvěma lety předal klíče od vozu v podobně dezolátním stavu a po nákupu ve stejném obchodním domě se stejnou neochotnou prodavačkou, co mě opět ignorovala, jsme se dopravili do stejného bytu na periferii.
22.6.
Vstávali jsme ještě v noci a tři hodiny jsme se přemísťovali nádhernou krajinou nejdříve pohořím Vitoša, později Stara Planina k jeskyni Magura. Vážili jsme tak dlouhou cestu, abychom viděli prehistorické malby na stěnách. To už není možné snad nikde jinde v Evropě. Nedávno jsme navštívili ve Španělsku jeskyni Nerja. Nástěnné malby jsou v ní taky, ale veřejnosti nepřístupné. V Altamiře dokonce raději postavili kopii jeskyně, než by pustili lidi k malbám. Ale v Maguře nejen, že tam turisty pustí, ale smí se fotografovat dokonce i s bleskem.
Koupili jsme si lístky a vstoupili do osvětlené jeskyně. Nádhera. Obrovské prostory. Dva a půl kilometru. To, že nás sem pustí bez průvodce, to je opravdu rarita. To už je fakt trochu přehnané. Co když ty malby ani nenajdeme? Krápníková výzdoba zatím nádherná, ale my chceme vidět ty malby. Kde mohou být? Není to tady to na stropě? Ne, to nejsou ony. A teď rozcestí. Kam teď? A pak jsme narazili na toho průvodce, kterého jsme postrádali, i se skupinou. Ti už u maleb byli. Nás tam ještě na 5 minut pustil. Jinak se už chystal zhasnout. Co by s námi bylo, kdybychom je náhodou nepotkali? Proč nám to baba u pokladny neřekla?
Šli jsme do sálu s malbami. Prehistoričtí lidé je tu nakreslili netopýřím trusem. Představují tanečníky, lovce, zvířata i hvězdy. Identifikovali jsme je okamžitě, žádná pochybnost. Úžasné. Desetitisíc let staré originální malby. Stojíme u nich, fotografujeme a spěcháme zpět k průvodci. Skupina čítá 9 lidí i s ním. Jdeme k největšímu stalaktitu. Dozvídáme se, kde se konají koncerty a chlapi pózují pro fotky jako ti největší siláci při zvedání umělého balvanu z polystyrenu. Jdeme kolem ještě většího krápníku. Ten má 11 metrů v průměru a leží na zemi, protože se před miliony let zřítil při zemětřesení. Všechny jeskyně nejsou přístupné. V jedné se dělá šampaňské a v jiné je sanatorium.
Po půlhodince jízdy a Liborova remcání na téma týrání chozením do kopce, jsme vystoupili u Beogradčišiškich skal. Připadali jsme si jako v Českém Ráji obarveném na červeno, ale bez komerce a bez toho davu všudypřítomných turistů. Libor odvolal polovinu svých blbých řečí. Byli jsme v této pohádkové krajině úplně sami. Slunce žhnulo po na šmolkově modré obloze a mezi červenými skálami tetelil se vzduch. Vyšplhali jsme se na vrchol jedné z nich, dívali se do kraje a dohadovali se, kterému zvířeti se která skála podobá a která z nich je ta, co se jmenuje Madona a pojí se k ní pověst. Ta pověst vypráví, že v horách žila krásná mladá Vita. Měla krásný hlas, krásné vlasy a krásné kozy. Vesele si prozpěvovala, když pásala ty svoje kozy na svazích Staré Planiny. Zamilovala se do ovčáka, který tam krásně hrál na flétnu. Jejich štěstí však nemělo dlouhého trvání. Nějaký závistivec nechtěl dopřát Vitě lásku a namluvil jejím rodičům, že jim kvůli své kráse způsobí ostudu. Rodiče se na jeho radu rozhodli zavřít ji do ženského kláštera. Vita tam byla velmi nešťastná a každý den usedavě plakala ve své cele až do dne, kdy z mužského kláštera na protějším kopci uslyšela hrát na flétnu stejnou píseň, jakou jí hrával její milý. Od té doby se každý večer spouštěla po laně dolů a následně se pak spouštěla s tím mnichem od vedle, který byl ve skutečnosti tím jejím ovčákem. Jednoho dne se zavřela ve své cele a všichni si mysleli, že je nemocná. Pak se odtud ozval dětský pláč. Vyhnali Vitu z kláštera i s dítětem uprostřed zimy, ačkoliv dobře věděli, že je tím odsoudili na smrt, protože dívkám vyhnaným z kláštera nikdo nepomůže. Prosila je, aby ji nechali aspoň do jara, modlila se, ale ty můry jeptišky byly neoblomné a bylo třeba vyšší moci, aby zasáhla. Bůh se tak rozhněval, že způsobil zemětřesení. Ženský klášter se propadl do pekla a všichni zkameněli. Skála, ve kterou zkameněla Vita s dítětem, se nazývá Madona.
Koupili jsme si vstupenku do pevnosti, kterou nám paní nabídla za rodinné vstupné. Byzantské zdi se krásně doplňovaly s architekturou skal, kterou zkonstruovala příroda sama. Nádherný zážitek. Odjíždět se nám nechtělo, ale čas nás tlačil. Madonu jsme zahlédli až cestou autem a byla tam i s dítětem.
Cestou nás zaujal k nebi čnící monument a tak jsme zastavili, abychom zjistili, co to je. Bylo to něco mezi egyptskými nástěnnými malbami a socialisticky realistickým soudruhem dělníkem. Pod tím byl nápis Tomin most a letopočet 1923. Schody k němu vedoucí byly částečně zarostlé buřinou a vše ve stádiu mírného rozkladu. Památník připomíná neúspěšné protifašistické povstání, které se onoho roku konalo ve spolupráci dvou stran – agrární a komunistické. Postaven byl v době komunismu obyvateli blízké vesnice. Ti byli nuceni pracovat na něm zdarma. Kde vezmou peníze na obživu svých rodin, to nikoho nezajímalo. Pak jsme opět sjeli z široké silnice na polňačku mezi dvěma dědinami a u borového lesa odbočili.
Když zmizely i poslední zbytky asfaltu, zaparkovali jsme auto a dál jsme pokračovali pěšky. Boží Most byl název tohoto přírodního útvaru, který jsme stále ještě neviděli, ale věděli jsme, že tu někde musí být. Před námi stálo otevřené cizí auto a rozpadlé zbytky opevnění. To bylo správně, to tam má někde být. Vydali jsme se úzkou pěšinkou přes trny a kopřivy pořád dolů a pak doleva a zase dolů a tam už byl. Obrovský přírodní most, který vyhloubila podzemní řeka uvnitř jeskyně, jejíž strop se později propadl. Dávní lidé ho používali jako skutečný most, ale teď už je z řeky jen potůček, ve kterém se ani nehodí koupat. Na romantice mu to ale ani v nejmenším neubírá. Vyzkoušeli jsme ozvěnu tohoto monumentálního prostoru, pokochali se divokou krásou místa a ještě se trošku prošli podél potoka, ve kterém dováděl mladý pár.
Naše navigace se jmenuje Karel. Karel je debil. Do Koprivštice nás vedl zkratkou na Sofii, která byla o 60 km delší, než kdybychom jeli přes kopečky. Ubytování jsme měli v historickém domečku u roztomilé babičky.
23.6.
Ráno nás vzbudily zvuky venkova. Kohout, kráva, vlaštovky a halasení venkovanů. Babuška nám naservírovala čerstvou baničku s sirene ke snídani s fantastickou šípkovou marmeládou a marmeládou z lesních jahod. Koupili jsme si od ní od každého druhu jednu lahvičku. Domluvit se s ní dalo jen bulharsky. Česky nerozuměla vůbec. Prošli jsme se po Koprivštici. Domky jsou barevné, nejčastěji růžové a modré a taky staré hrázděné, někdy i s kameny spojovanými kravími výkaly.
Starobylé městečko má tak bohatou historii, že ho i komunisté ušetřili před svými experimenty a dokonce se je podařilo uchránit i před kapitalistickým barokem. Navštívili jsme kostel svatého Nikolaje ze 14. století. Již zvenku na nás dýchl svým starobylým půvabem. Měli jsme štěstí. Před námi šel jeho němý správce, co krok, to prd. Otevřel nám a my jsme mohli obdivovat zlatem ozdobené ikony a vyřezávané věci, co neumím pojmenovat. Pak jsme ještě vylezli k památníku věnovanému povstalcům proti Turkům. Povstání sice bylo nedomyšlené a Bulharům mnoho dobrého nepřineslo, přesto však jsou na něj velmi hrdí.
Nasedli jsme do auta, složitým způsobem vyjeli z parkovacího místa před babuščiným domem a po křivolakých kluzce dlážděných uličkách se velmi opatrně propracovali až na hlavní silnici. Debila Karla jsme už neposlechli a na Sofii jsme nejeli. Zvolili jsme dobrodružnou cestu horami a lesem přes staveniště a díry, jak se v Bulharsku sluší a patří. Dobří lidé nám poradili a tak jsme po dvou hodinách jízdy zaparkovali na louce a v krajině, kde by nikdo nic podobného nečekal, sešli k jeskyni Prochodna.
Na jejím kraji jsme se pozdravili se dvěma polskými mladými horolezci, kteří se právě chystali lézt na vysokou stěnu. Obrovský prostor této prosvětlené jeskyně na nás opět hluboce zapůsobil a jako koncert symfonického orchestru v něm zněl zpěv vlaštovek. Šlapali jsme po velkých i malých kamenech, až jsme se dostali pod Boží Oči - dva otvory, kterými dovnitř dopadá přímé sluneční světlo, dělaly dojem, jakoby na nás shora hleděla obří tvář. Pod tímto dohledem na tomto místě kdysi pravěcí lidé prováděli rituály k uctění bohů. Skála o kousek dál byla porostlá břečťanem a kousek za východem se nachází vstup do Černé díry. To je jedna z nejdelších jeskyní v Bulharsku. V pravěku byla obydlená jeskynními lidmi, ale v současnosti není přístupná veřejnosti.
Kaňonem takhle k večeru uhání cowboy v sombreru a haleká si jupi jupí joul. Ale není to cowboy, je to balkanski chubavec a kaňon není v Americe, ale v Bulharsku a nevyhloubila ho řeka Colorado, ale Negovanka. Emenský kaňon. Divoké skalní útesy a příkré strže hlubší než Macocha budí respekt i v těch nejotrlejších z nás. Do hlubiny pod námi nahlížíme velmi opatrně. Když Ondra vstupuje na kraj útesu, ukazuje se, že nejen babička, ale i já bych mohla být dobrá v trnutí. Máme to v rodině. Jdeme po cestičce podél strže, kocháme se a žasneme.
Naším cílem je vodopád Momin Skok. Podle legendy v tomto místě skočily tři dívky do propasti, aby nepadly do rukou Turků. Pod vodopádem by měl být vír. Dlouho jsme šli v podstatě po vrstevnici westernovou krajinou a pak konečně nastalo klesání místy tak krkolomné, až jsem pištěla hrůzou. Sandály nebyly úplně vhodným obutím. Přelezli jsme přes skály a dřevěný most a ocitli se na dně strže, kam jsme se předtím z vrchu dívali. Nacházeli jsme se na nádherném místě, obklopeném strmými skálami a z jedné z nich tryskal vodopád. Rodinka, co tam byla před námi, se začala pomalu zvedat a odcházet. Počkali jsme, až odejdou úplně, svlékli jsme se a po pichlavých oblázcích vlezli do jezírka pod vodopádem. Kde je ten vír? Měl by být pod vodopádem. Nevidím ho, ale zkoušet to raději nebudu.
Nocleh jsme měli ve Veliko Trnovo. Je to město s více než 7 tisíci let bohaté historie a ve 12. století se stalo hlavním městem Bulharska. Ubytovali jsme se a zašli na večeři do nedaleké dobré, i když drahé restaurace, co nám doporučila paní domácí. Z okna jsme měli výhled na Carevec, jeden z kopců, na kterých se město rozkládá. Na Carevci stojí středověký hrad a láká k návštěvě. Libor s Ondrou si dali kotletu a my s Igorem jídlo pro dva, které se skládalo z pečených brambor, několika druhů masa a zcela fantastických hub. Ty houby byly tak výborné, že jsem snad ještě nikdy nejedla lepší. Přesně to samé prý říkají lidé, co požili muchomůrku zelenou. Poučila jsem Ondru, že kdybychom se otrávili, ať nešetří na právnících, najde si nějakého fakt dobrého a vysoudí majlant. Po večeři jsme se procházeli tímto kouzelným městem a ze všech koutů na nás dýchala jeho historie. Některé domy se však rozpadají a jsou opuštěné, protože mladí lidé odcházejí do ciziny za výdělkem a lepším životem a Bulharů ubývá. Usoudili jsme, že takto krátká návštěva nestačí, že se sem ještě vrátíme a strávíme tu celý den chozením po chrámech a po muzeích. Před domem jsme pokecali s družnými domorodci a dozvěděli se, že když se skupina turistů - většinou Rusů - složí a každý dá 20 leva, tak na hradě Carevec udělají v noci laserovou show. To se stalo dnes v noci a my jsme ji sledovali od stolu na zahrádce našich domácích.
24.6.
Opustili jsme Velko Trnovo a přes dvě hodiny jeli k Aleksandrovské hrobce ze 4. století před n. l. Byla objevena teprve nedávno - v roce 2000 bulharským archeologem Georgiem Kitovem a stavbu muzea sponzorovali Japonci. Areál má skutečně šmrnc, jaký se dá očekávat od východních kultur. Vrhnul se na nás pán s plnovousem - správce muzea (Hurá, konečně nějací turisti!) a velice ochotně a fundovaně nám vše vysvětlil. Bulharsky. Byli jsme v tu chvíli jedinými hosty, možná jediní za celý den, za celý týden, či měsíc.
Skutečná hrobka se nachází v kopečku za muzeem, ale veřejnosti přístupná je její kopie v muzeu. Hrobka patří tráckému carovi nebo aristokratovi a sestává z 10 m dlouhé chodby, předsíně a vlastní krypty. Ta je až překvapivě malá, ale právě v ní se nachází kruhová nástěnná malba, která má ještě větší hodnotu, než předměty používané při pohřebím obřadu, co se tam taky našly, a vidíme je ve vitrínách. Zobrazuje především lovecké scény - lov divokých prasat a jelenů, ale i hodování. Zobrazují tráckou představu posmrtného života - věčný lov, pití a hodokvas. Nám zase dává představu o tom, jak se Trákové oblékali. Zajímavá je postava nahého muže, který se ohání sekyrou s dvojitým ostřím. Je to mytická postava hrdinného praotce. Další zajímavostí je portrét a podpis tvůrce kreseb. Se zájmem jsme si poslechli výklad a prohlédli mapu a fotografie dalších významných míst tráckého osídlení, z nichž jsme mnohá už viděli a jiná brzy uvidíme.
Cestou jsme se jen na skok stavili do Uzundžovského kostela. Je zajímavý tím, že má architekturu mešity, což je dáno jeho pohnutou historií. Byl postaven jako křesťanský chrám a v roce 1593 zničen osmanskou říší a přestavěn na mešitu, která byla součástí velkého karavanserai. Začátkem 20. století byli Turci vyhnáni z Bulharska a křesťanský kostel byl obnoven. Uvnitř jsou všechny ikony a malby nové, ale zvenku se zachovala výzdoba a nápisy z doby osmanské říše.
Město Haskovo jsme navštívili již před dvěma lety, ale tehdy jsme pouze poobědvali v jedné restauraci na periferii a projeli průmyslovou zónu, takže dojem - nic moc. Dnes jsme však zavítali do centra a názor jsme si zcela obrátili. Na bulharské poměry - krásně upravené centrum. Navštívili jsme pěknou tržnici a dali jsme si ve slušné kavárně dobrou kávu. Z památek jsme viděli starou a novou hodinovou věž. Stará je docela normální, nová je moc pěkná - futuristická. Za vkusnou fontánou je socha závisti. Je asi jediná svého druhu na světě a byla postavena proto, že závist provází každého úspěšného člověka. Představuje muže, který má křídla a chystá se vzlétnout a dvě ruce, co mu ta křídla zezadu lámou. Ve městě je ještě zajímavá velká socha bohorodičky, ale k té už se nám nechtělo.
V původním plánu byla návštěva termálních lázní, ale z časových i teplotních důvodů jsme od ní upustili a vydali se rovnou do pohoří Rodopy. Jeli jsme po sice úzké, ale překvapivě dobré silnici panenskou přírodou. Mezi horami a lesy jsme se vyhýbali skupinkám krav a ovcí, dávali jim přednost v jízdě, případně kličkovali mezi nimi. Přijeli jsme k pohádkově krásné přehradě, jejíž zátočiny připomínaly norské fjordy. Jmenuje se Studen Kladenec. Zanedlouho jsme zastavili u cedule, která hlásila, že jsme u cíle i startu naší pouti k trácké svatyni Utroba. Jedná se o jeskyni vysoko ve skalách, kterou Trákové ještě ručně trochu přitesali tak, aby co nejvíc připomínala ženský pohlavní orgán a prováděli v ní rituály plodnosti. Teprve poté, co absolvujeme tuto cestu a uvidíme obří vagínu, Libor zváží, zda odvolá i zbytek svých blbých řečí, nebo ne. Cesta k ní se dá podniknout jen pěšky po nepohodlné, úzké kamenité stezce, která zahrnuje příkré stoupání k překonání značného převýšení. Přitažlivost obří vagíny byla tak velká, že tři čtvrtiny cesty Libor ani neremcal. Remcání nastalo až v závěrečné části, kdy už si sáhl na dno svých sil a prohlašoval, že právě prodělal infarkt. Věděli jsme, že k vagíně nemíříme sami, protože pod kopcem stálo ještě jedno auto. Vedro bylo úmorné už kvůli stoupání. Když vtom začal štěkat pes. Mysleli jsme, že patří k lidem z auta a že je brzy potkáme, ale ne. Byl to velký černý ovčácký pes a bez pána tam hlídal svoje stádo. Neboj se, pejsku, my o tvoje ovečky nestojíme, před námi jsou v bezpečí. Utahaní jako psi jsme si sedli v altánku a popili trochu vody, když nás míjeli dva lidé z toho auta. Je to ještě daleko? Zeptala jsem se jich v domnění, že už jsme určitě skoro tam. "Jste v půlce." odpověděl mi pán. Myslela jsem, že si z nás utahuje, ale Igor hned hlásil. "Na té ceduli nad námi se píše polovin pət." A tak jsme lezli výš a výš a lilo z nás jak z bouřkového mraku. Šaty jsem měla promočené, tak šly dolů a k vagíně jsem pokrčovala nahá. Však už nikoho nepotkáme a vzhledem k podstatě této svatyně je to stylové. Po chvíli již bylo vagínu vidět. Libor začal frflat, protože pětimetrová vagína mu nebyla dost velká. Chtěl aspoň stometrovou. Vybavení má sice nadprůměrné, ale všichni jsme si říkali, že teď se přece jen trochu přeceňuje. „Dál už nejdu!“ prohlásil, ale šel. A toho si ceníme.
Byli jsme těsně pod vagínou, a abychom se dostali do ní, bylo třeba ještě vylézt po žebříku. To už bylo to nejmenší. Vylezli jsme a nacházeli se v úzké chodbě zakončené vytesaným děložním čípkem. Tak tady se provozovaly ty rituály. Pohled zevnitř ven byl jak obří klíčovou dírkou a byl uchvacující. Slezli jsme opatrně po žebříku dolů a vydali se zpět. Po absolvování toho nejstrmějšího klesání jsem se zase oblékla, protože šaty už byly dávno suché. Cesta dolů šla o dost lépe a nebyla tak vyčerpávající. Před nástupem do auta jsme se ještě smočili v přehradě, což Libora smířilo s osudem. Nikde nebyla ani noha, jenom v dálce se líně plavila bílá lodička. Byla asi zvědavá, co za nehaňby se to tam koupe, ale než k nám přijela, už jsme byli oblečení a na silnici a hleděli na velkou spící želvu. Popojeli jsme ještě kousek k zachovalému římskému mostu. Postavili ho tu před více než dvěma tisíci lety a zdobí tu dodnes. Řeka je v době tání asi dost divoká a celkem široká, teď to však byl jen křišťálově čistý horský potůček. Prošli jsme se po mostě a vlezli jsme opět do vody. Abychom se vůbec namočili, lehli jsme si do prohlubně ve tvaru vany, kterou si tu před námi někdo vyskládal.
Cestou jsme se opět vyhýbali dobytku a pak jsme zachránili jednu neopatrnou želvu před jistou smrtí. Hasila si to po silnici, jak ji napadlo, nevšímala si červeného ani zeleného panáčka, dokonce ani nevyhledala přechod pro želvy. Když jsme ji uchopili za krunýř, tak sice nonverbálně protestovala, ale nebylo jí to nic platné. Přenesli jsme ji o kus dál do trávy na želvám bezpečné místo.
Ubytování jsme měli v mimořádně ošklivém městě Kərdžali v muslimské části Bulharska s tureckým obyvatelstvem. Ubytování však bylo nejlepší, jaké jsme kdy měli, u velmi hodných a vzdělaných lidí.
25.6.
Navštívili jsme trácký komplex Tatul. O jeho historii bylo popsáno hodně papíru, protože sahá od druhého tisíciletí před n. l. až po středověk. Pro nás, co jsme viděli Perperikon, to byl v postatě jen malý, hodně starý hrad.
V muzeu v Alexandrovo jsme se inspirovali, že chceme vidět bulharský Stonehenge. Když jsme trochu upravili trasu, měli jsme ho vlastně po cestě a tu jsme si tím dokonce zkrátili. Nastavili jsme do Karla vesnici Dolný Glavanak. Před ní bylo parkoviště s domečkem, které jsme nejdřív minuli a pak se k němu vraceli. Podle cedulí s fotografiemi a nápisu Kromlech jsme pochopili, že tady někde by to mělo být. Bála jsem se vystoupit z auta, protože se na odpočívadle motal pes baskervilský trpící prašivinou, parazity a kdo ví čím ještě. Když nás viděl přijíždět, viditelně se zaradoval a bylo na něm vidět, že se chce družit. Igor odvážně vystoupil, aby se podíval do cedulí, které už měly své lepší dny za sebou, v domnění, že z nich pochopí kudy kam. Pes se k němu radostně vrhl a chtěl se mu otírat o nohy. Fuj, běž pryč, potvoro. Odtláčela jsem ho pohledem. Vydali jsme se jediným možným směrem, co to šlo - přes celkem nový dřevěný most po cestičce ohraničené betonovými obrubníky, ale mezi nimi nedostavěné. Pes šel za námi. Naštěstí už se tolik nesnažil o fyzický kontakt, aspoň ne se mnou, protože instinktivně vycítil, že mě psi až tak neberou a jsem spíš na kočky. Měli jsme pocit, že jdeme určitě dobře, než jsme narazili na ohradu pro dobytek. Dala se snadno otevřít. Prošli jsme a zavřeli ji za sebou v naději, že setřeseme psa, ale ten se dle očekávání prosmýkl dírou. Když jsme došli k druhé zábraně, byli jsme si jisti, že tudy ne. Vrátili jsme se k autu a jeli se zeptat do vesnice. Ta byla zoufalým způsobem vybydlená, ale narazili jsme na poměrně kultivovanou dámu a ta nám poradila. Vrátili jsme se na to samé místo, k velké radosti psa, a vydali se tou stejnou trasou následováni psem. Držel si od nás vzdálenost 30 metrů, ale pořád nám byl v patách. Začalo mi ho být líto. Byl by to hodný a vděčný pes, kdyby se ho někdo ujal. Zábran pro dobytek jsme překonali ještě asi šest. Pěkné lavičky působily podél této cesty poněkud nepatřičně stejně jako altán nahoře na kopečku. A kde byl altán, tam byl Kromlech. Trácké kultovní místo – kameny, postavené do kruhu. Mně se to líbilo víc, než ráno ten hrad. Takováto místa v sobě mají něco magického. Vyfotili jsme se tam i se psem. Ten zjevně ovládal umění telepatie. Když jsme se viděli poprvé, vycítil můj odpor a dal mi pokoj. Teď, když jsem s ním začala sympatizovat, opět se pokoušel o navázání kontaktu. U auta jsme mu hodili kus salámu a opatrně odjeli.
Cesta přes Rodopy byla dobrodružná a nádherná. Úmyslně jsme jeli kolem meandrů řeky Ardy, abychom viděli místo, kde se otáčí o 180 stupňů a nad ní dramaticky visí obrovské skalní útesy. Rodopy jsou tím typem hor, jejichž krásy člověk nemá nikdy dost a taky nikdy nemůže říct, že už viděl vše.
Naší poslední zastávkou byla římská vila Armira u vesnice Ivajlovgrad. Opět žádná legrace ji najít, ale stálo to za to. Postavená byla v 1. století n. l. na ploše 3600 m2 a majitel nebyl žádný chudák. Jeho dům měl nejen spoustu pokojů, zahradu, terasu a podlahové topení, ale dokonce i bazén. Ten měl dno i stěny obložené mramorem a sloupy na zábradlí ozdobené bystami. Zachovala se spousta mozaik. Nejzajímavější je v ložnici, kde je portrét majitele a jeho dětí. V roce 378 byla vila zničena v gótské válce. Archeologové ji objevili v roce 1964 při stavbě přehrady. Jen málo vil z tohoto období se zachovalo v takhle dobrém stavu.
Skoro čtyři hodiny jsme jeli do Primorska, včetně nákupní zastávky v Burgasu. Ještě nikdy jsem tam nejela s takovými obavami. Libor šíří zvěsti od svého kamaráda, že slunečníky se rozšířily až ke zdi a nudapláž byla zrušena. Kdyby to byla pravda, pro tentokrát bychom si nějak poradili, ale náš letošní pobyt by byl posledním. Museli bychom si najít nějaké nové místo. Primorsko je náš druhý domov. Stejně jako byla pláž na Ostrožské. Přijít o domov dvakrát za tak krátkou dobu, to by bylo kruté. Přivítali jsme se s Todorem a jeho rodinou, prošli se po městečku a zašli na pivo.
26.6.
Nudapláž existuje! Vše při starém! Já su tak šťastná!
30. 6.
Dnešní den je významný dvěma věcmi: Musíme odvézt Ondru na letiště do Burgasu a naše auto bylo pokřtěno Antikrist. Když kolem něj projdeme, je cítit benzín a pod autem je loužička. Při bližším zkoumání lze vysledovat, že občas ukápne kapka. Je to tak, Antikrist má kapavku. Že by prasklá nádrž? To by byla náročná oprava. Pán z agentury ujistil Igora, že když dá auto opravit, proplatí mu náklady. Igorovi se do toho moc nechce, nevěří, že by ty peníze kdy uviděl.
Vydáváme se do Burgasu a doufáme, že závada zmizí sama od sebe. A ono ano. Prošli jsme se po centru města. Je krásně opravené, vypadá jako kterékoli evropské velkoměsto. Hlavní třída se změnila na pěší zónu a má poněkud netradiční výzdobu – obrovské plastové květiny a motýly. Nepůsobí to nijak zvlášť kýčovitě, je to docela pěkné. Na konci jsou fontánky a malé vodotrysky, ve kterých se líbí dětem. Počasí nám moc nepřeje, vypadá to, že každou chvíli bude pršet a jak na potvoru jsme si zapomněli deštníky v autě.
Je nám líto, že nás Ondra opouští. Bez něho to nebude ono. A kdo si bude hrát si Liborem? Ten nás bez Ondry určitě bude zlobit!
Na zpáteční cestě vydává Antikrist divné zvuky hlavně v pravotočivých zatáčkách. Benzín už z něho nekape. Zřejmě je někde zteřelá hadička a projevuje se to jen při plné nádrži. Kapavka je vyléčena.
3.7.
Zaplatili jsme si výlet lodí. Vždycky jsme se chtěli podívat na Maslen Nos. Je to zátoka s pískem z mušlí, kam se člověk jinak než lodí nedostane. Už je červenec. Lidí přibylo a o výlety je zájem. Na první loď jsme se nedostali, ale je tam ještě druhá. Radost z toho nemáme, ta první se nám líbila víc. Teprve pár minut po vyplutí jsme si uvědomili, že většina lidí na palubě má s sebou slunečník a výbavu ke koupání. Dozvídáme se od nich, že jedou na Maslen Nos, zůstanou tam celý den a budou se tam koupat. To nás trošku vyděsilo. Posadili nás na špatnou loď? Skoro to tak vypadá. Má to být ta foto plavba, ale vůbec se nedržíme u pobřeží. Kapitán nás ujišťuje, že je to OK, že většina atrakcí bude až zpáteční cestou. Je to tak. Po chvíli se blížíme k pobřeží, objevují se skály a balvany čnící z moře. Je to moc pěkné. Hlavně ať na nějaký nenajedeme.
Vplouváme do Tuleňovy jeskyně a pak už na Maslen Nos. Tam je 15 minut přestávka. Jsme moc rádi, že můžeme vystoupit a podívat se. Plážička nádherná, v zátoce. Větřík se tam ani nehne, voda rovná jako rybník. Písek je opravdu mušličkový stejně jako za Perlou, ale příjemnější. Dva kluci leží přímo ve vodě a mají nad sebou zapíchnutý slunečník. Idyla. Ti co tu zůstávají, zabírají lehátka pod slunečníky. Mají je v ceně stejně jako rybu k obědu. Má to celé jen jedinou chybu – je to v plavkách. Šplháme ještě nahoru nad pláž a tam je malý pravoslavný kostelík nebo spíš kaplička se spoustou obrázků uvnitř. Scházíme zase zpátky dolů. Byli jsme tu, podívali jsme se a tohle nám stačí, jsme spokojeni.
Zpátky plujeme skutečně podél pobřeží, sádek na mušle a pózujících kormoránů. K Perle připlouváme z pro nás nezvyklé strany. Z dálky vypadá pořád nádherně.
A pak už jedeme kolem Severní pláže. Nejvíc lidí je na nudě. Primorsko z pohledu od moře vypadá jako několikamilionové velkoměsto s mrakodrapy.
5.7.
Vydali jsme se na pláž, ale dost fouká, tak to otáčíme, i když jsme tam ještě ani nedošli. Jedeme do Burgasu na písečné sochy a ještě něco málo nakoupit. Antikristovy zvuky jsou čím dál horší. Sochy jsou jako vždy pěkné, ale už jsme tu potřetí. Přijde nám to více méně pořád stejné a říkáme si, že příště už asi nepojedeme. Jsou to postavy z filmů, jejichž názvy nám až na výjimky nic neříkají.
Po sochách jsme ještě zamířili do Kauflandu něco málo dokoupit a přivézt Todorovi karton piv. Nasedli jsme do Antikrista a svítí kontrolka Stop. Nastartovat se naštěstí dá, ale selhávají brzdy. Skoro nebrzdí, až při došlápnutí pedálu úplně k zemi. Jedeme do Primorska, v očích smrt, na tachometru třicet. Začínáme brzdit vždy dvě stě metrů před semaforem. Ještě že jsme na tento výlet jeli. Kdyby se nám to přihodilo na dálnici cestou do Sofie, bylo by to horší.
Auto jde v Primorsku rovnou do opravny. Igorovi vypršela platnost kreditky k poslednímu červnu, takže pánové v opravně a agentuře musí vyřídit platbu převodem. Auto nám vydají, až bude zaplaceno. Jana s Oldou na pláži se diví: „Ty jsi tak klidná! Jak je to možné? Já bych byla vynervovaná a měla bych po dovolené!“ Igor za mě odpovídá: „My už jsme tady měli tolik problémů a všechno se vždycky vyřešilo.“ Loni například nás zastavili policajti, protože Igor neměl pás. To by ještě nebylo tak hrozné, ale on neměl u sebe ani doklady ani peníze. Vypadalo to na cestu do Burgasu policejním vozem a obvinění z terorismu. Vystoupila jsem z auta a vyslovila zaklínadlo: „Todor Stamov.“ A tak jsme vyvázli bez pokuty, s pouhým napomenutím. Todor Stamov je totiž náš pan domácí. Je to učitel, který učil v Primorsku úplně všechny. Tohle však nebyl ani zdaleka náš největší bulharský průšvih. Poprvé jsme sem jeli vlakem a omylem vystoupili v Budapešti. Jedno dítě bylo s námi, druhé zůstalo ve vlaku. Jindy jsme zase letěli letadlem a zapomněli pas v autě, se kterým mezitím náš děda odjel.
Jak to dopadlo dnes? Transakce úspěšně proběhla, peníze se na účtu objevily a Antikrista nám vydali právě včas, abychom mohli odjet na letiště. Na cestu jsme dostali varování: „To auto je nebezpečné. Jenom s ním dojeďte do Sofie a okamžitě ho vraťte.“ A tak jsme také učinili.
7. 7.
Zítra odlétáme. Se všemi se loučíme. Letos jsme se seznámili s manželi z Ostravy. Od těch jsme se dozvěděli, že ne kvůli Polákům, ale kvůli Rusům se loni pokoušeli zrušit nudapláž. No to je něco na mě! Rusáci! Jsou jako kobylky. Do Československa přišli v roce 1968 a oxidovali tam dvacet let. Ale nudapláž v Primorsku, tu jim nedáme! „Gábino, kdyby se tu zase roztahovali Rusáci, pošli je ne k šípku, ale do prdele. A kdyby to nepomohlo, tak ještě do jiného místa, co taky začíná na p!“ „Ano, vím, kam myslíš, to je jen kousek vedle. Spolehni se, my jsme Ostraváci, tohle my umíme.“
Odjížděla jsem s pocitem, že nudapláž je v dobrých rukou.