Křetínka 5. - 6. 8. 2017

Irena, napsáno 9. 8. 2017

Pár dní před akcí mi přišel e-mail tohoto znění:

Ahoj Irenko, včera jsem se od Marcelky dozvěděl, že na Křetínce je krizový stav! Hladina klesla o 3 metry a do vody se lze dostat jen přes osm metrů bahna od břehu! To znamená, že bychom se nemohli vykoupat, což by při tom počasí, jaké má být, bylo asi špatně. Víš o tom něco? Tom

Předem mého článku bych chtěla poděkovat Marcelce, že svědomitě udržuje paniku. Tak je to správné a tak to musí být, protože jen díky tomu jsme stále ve střehu.

Dál se to u nás doma vyvíjelo přesně v souladu s Murphyho zákony. Rozhodla jsem se upéct pro kamarády výbornou buchtu podle osvědčeného receptu, ale nevšimla jsem si, že prášek do pečiva, co tam dávám, má už hodně dávno prošlou záruční lhůtu. Výsledek dopadl předvídatelně. Pak jsem postavila plech s nepovedenou buchtou na stůl a odběhla pro nůž a nějakou krabičku. Vrátila jsem se asi tak za 20 vteřin, u stolu se motal Garfield a hlasitě předl. Garfield je sousedovic kocourek, který se rozhodl, že jedno mu nestačí, že se stane majitelem hned dvou panství a to i se služebnictvem. Nás adoptoval a stali jsme se součástí jeho majetku. Kdykoli snídáme, obědváme nebo večeříme, poctí nás Garfield svojí návštěvou a je tak laskav, že se od nás nechá pohostit. Teď se tvářil jako ztělesněná nevinnost, otíral se mi o nohy a říkal: „Vidíš to, že jsem způsobný kocourek, který ví, že se po stole nemá vzpouzet. Za to mi určitě dáš kousek té dobroty, co tam leží.“ No, to jistě, ty potvoro! To ti tak věřím! A tu díru do té buchty, to jsem tam vykousala asi já, nebo co?! Tím byla otázka pohoštění pro kamarády vyřešena klobáskou a kvašáky, protože i ta pečlivě nachystaná lahvinka slivovice zůstala zapomenuta doma v mrazáku.

Za sedmero objížďkami, sedmero zácpami a devatero semafory nachází se království Vranová s palácem Orlí Hnízdo, kde máme v sobotu 5. srpna nocovat. Přivítala nás nejprve vlídná cedule: „Vaříme rádi a dobře“ a pak i neméně vlídná paní domácí. Stejně jako loni rozdávala úsměvy na všechny strany a řídila se zásadou, že slibem neublížíš. Předala nám klíče od nepatrně čistší chatky, než jsme měli před rokem. Na dotaz od kolika hodin vaří snídani, odpověděla: „O prázdninách se snažíme už od půl deváté.“ a pro jistotu dodala: „Tedy, pokud nejdeme spát ve 4 ráno.“ Pak se na moment zamyslela a poznamenala opět s odzbrojujícím úsměvem: „Vy jste to loni, myslím, nestihli, že?“ Inu, i tak se to dá říci. Kývnutím hlavy jsme potvrdili, že nikoliv. Odešli jsme si dát do chatky tentokrát raději vlastní peřiny a konstatovali jsme, že paní je roztomilá.

Za pár minut jsme byli na Svitavici, pod kterou se nachází pláž Křetínka – náš cíl. I tam nás přivítala cedule. Nebudu psát, jestli byla vlídná či ne, posuďte sami:

Koho potkáme na pláži, to je vždycky překvapení. Z osazenstva Křetínky to bývají stále stejné tváře, i když letos jakoby jich bylo o něco méně. Od nás je Jirka neodmyslitelnou součástí této akce, bez něho by to snad ani nešlo. S Tomem a Ivou jsme taky na sto procent počítali, ale že se objeví Zdeněk s Hankou a Jarek, to bylo velké překvapení a musím říct, že příjemné. Už nám chyběl jen Saturnin se svou večerní paní, ale ani ti na sebe nenechali dlouho čekat. A byli jsme kompletní. I my jsme v oslabené sestavě oproti minulým letům, ale to nám nemůže pokazit náladu.

Když jsme s Igorem přicházeli, Hanka a Zdeněk už přivazovali síť. Nebylo možné si nevšimnout, jaká radost z nich vyzařuje při očekávání věcí příštích.  Já nejsem přítelem sportu. Míč považuji za nebezpečnou věc, která létá vzduchem a mohla by mě zasáhnout, zranit a třeba i zabít.  Že bych si šla zahrát, to vůbec nepřichází v úvahu, všichni to vědí, respektují a nikdo to po mě nevyžaduje. Ale těm, co této vášni holdují, jejich radost ze srdce přeji. Následovala krátká diskuze, jestli se bude hrát ve dvojicích či ve trojicích a pak to vypuklo. Na hřišti byla pohodová atmosféra, samý úsměv, sportovci se těšili z pohybu. Skóre se sice počítalo, ale nikoho netrápilo, když prohrál. Já jsem byla zase ráda, že mě míč zasáhl jenom jednou a to pouze do nohy, když jsem zrovna nalévala kávu.

Hladina v přehradě je skutečně o několik metrů níže. Blátem se ale nebrodíme. Hlína je ztuhlá, jako každý rok při tomto počasí. Letos jenom musíme jít k vodě o malý kousek dál. Při vstupu do vody trochu bahna je, ale není to žádná hrůza. Pro neplavce je horší, že dno poměrně rychle klesá a je brzy hloubka.

Igor a Saturnin jsou na tom ve vztahu ke sportu podobně jak já a tak jsme se společně raději věnovali konzumaci toho fantastického pečeného masa, které kamarádi z Křetínky pečlivě otáčejí nad ohněm, a vymýšlení skopičin. Saturninovi letos chybí malování na tělo, které tu bylo loni. Navrhuji uspořádat letos místo toho zápasy dívek v blátě. Dívky jsme čtyři a bláto máme. To se neujalo, protože my, dívky, jsme mírumilovná stvoření, násilí se nám příčí a zápasit odmítáme. Saturnin však není člověk, který by nad problémem jenom mudroval. U Saturnina nikdy není daleko od slov k činům. Šel si zaplavat nahý, ale z vody vylezl v plavkách skoro po kolena, které si sám narychlo ušil z bláta. A hned začal vykřikovat, že co se tady válíme nazí, ať se všichni okamžitě oblečeme, že teď už je to tady jenom v textilu. Jeho příkladu následovali Jirka s Ivou a snažili se přesvědčit i nás ostatní. Když se jim to nezdařilo, začali se alespoň mezi sebou pošťuchovat a navzájem se shazovat na čisté deky i na čisté spoluobčany.

Následovala chvíle poklidného koupání, opalování, jídla a popíjení piva. Ti, kteří se necítili ještě dostatečně vysportovaní, chopili se pálek a zahráli si ping pong. A když už slunce nebylo tak vysoko, někteří z nás jsme se vydali znovu otevřít tu kešku, co jsme ji našli minulý rok, zapsat se do ní a přidat nějakou drobnost. Opět jsme prošli obilným polem do lesa a v místě, kde jsme loni museli plavat, jsme letos prošli suchou nohou.

Večer bylo teplo, vítr nefoukal, nádherně svítil měsíc a nám se ani trochu nechtělo jít sedět k ohništi do altánu, i když tam Miloš, který o nás pečuje, jako o vlastní, kvůli nám udržoval oheň. Zůstali jsme sedět venku na pingpongovém stole, pozorovali měsíc, poslouchali, jak Jirka nádherně hraje zároveň na kytaru a na foukací harmoniku a když jsme znali slova, zpívali jsme spolu s ním. Protože je tu letos s námi i Jarek, tak na jeho počest samozřejmě zazněla od Brontosaurů stará známá Jaro, vítej k nám. O zpestření se postarala Hanka, když se uprostřed Jirkovy produkce náhle skutálela ze stolu. Všichni jsme se strašně lekli. Krve by se v nás nedořezal. Kdyby se to stalo mně, byla bych buď mrtvá, nebo těžce zraněná. Gymnastka Hanka však vyskočila okamžitě a střelhbitě jako srna a jen se tomu se Zdeňkem vesele smáli, jelikož má tělo pružné jako kočka a možná má i těch sedm životů.

Poseděli s námi i Miloš s Dášou, kteří tuto akci organizují, přestože měli původně jiné plány. Příští rok už maso možná nebude a zůstane jen u piva. Zájem zúčastňovat se akcí a chodit na pláž je prý u členů SN Křetínka rok od roku nižší. Je to vidět. Bylo nás tu z SNONV možná víc než jich. V podstatě jsme jim letos zachránili účast. Jak říká Miloš, životní styl, který tak milujeme, zemře spolu s námi. O přírodní koupaní už stojí málokdo, ani v plavkách, ani bez plavek. Jestliže se hned vedle rybníka vyskytuje aquapark se vstupným 500 Kč, u rybníka bude ležet jen pár lidí, ale aquapark bude plný.

Před půlnocí jsme se rozloučili. Většina z nás šla spát do stanů a my dva jsme odjeli na Orlí Hnízdo. Probudili jsme se do deštivého rána a na Orlím Hnízdě se to vyvíjelo podobně jako loni. Když jsme přesně v 9:33 odjížděli, paní domácí právě otvírala dveře restaurace. Snídani jsme tedy opět „nestihli“.