O naší pláži - Kapitola třetí – Postapokalyptický svět
Irena, 19. 2. 2016
„Když jsem tam přišla a viděla naši pláž oplocenou, hrkly mi slzy do očí. Sedla jsem si do trávy a třesoucíma rukama jsem si zapálila cigaretu. Nedávno jsem přišla o manžela a teď i o své místo na slunci. A léto přede mnou. Nemám na co se těšit. Budu sedět doma a koukat do zdi. Život je hnusnej.“ Takhle nějak mi vyprávěla kamarádka o tom, jak to prožívala ona. Někdo cítil lítost, někdo vztek, bezmocnost nad lidskou hloupostí a někdo vzdor. Našlo se pár lidí, kteří se odmítli smířit s faktem zrušené pláže a respektovat nesmyslná nařízení. Zejména starší lidé byli zvyklí trávit léto právě zde a své zvyky nebudou měnit. Vyřešili to tak, že tísnili na tom malém kousku země mezi vodou a plotem, který jim tam byl laskavě ponechán. Muselo to být velice depresivní a nedůstojné. Všichni tito lidé však byli statečnější než já. Mně to trvalo dva měsíce, než jsem se odhodlala jít se tam vůbec jen podívat a přes půl roku, než jsem dokázala o tom napsat. 
Hlavou se mi pořád dokola honila ta věta, kterou král Karel pátý řekl biskupovi, když přestavěl unikátní mešitu v Córdobě na křesťanskou katedrálu: „Zničili jste něco jedinečného a udělali z toho něco všedního.“
Tak vypadá náš postapokalyptický svět. Mým úkolem teď je popsat, jak se to událo.
Na jaře loňského roku došlo k rychlému sledu zcela surrealistických událostí. Bylo to, jako kdyby se znovu sešli Salvador Dalí s Luisem Buñuelem a rozhodli se napsat druhý díl Andaluského psa.
V dubnu 2015 byly na pláž vysazeny sazenice. Byla to olše, tedy plevelný strom. Všem bylo naprosto jasné, co se s nimi stane. Byla to zjevná provokace. V noci z 10. na 11. dubna sazenice beze stopy zmizely. Nebylo nic jednoduššího než prohlásit, že je vytrhali naturisté. Anebo to byl někdo, kdo chtěl, aby podezření na naturisty padlo? Tomu nasvědčovala sice nevěrohodná zato však okamžitá medializace v televizi Barrandov. Ti, co v ní vystupovali v roli rybářů, na tomto místě vůbec nechytají. Nevím o nikom, kdo by znal je, ani toho člověka, co se vydával za nudistu. Škoda byla vyčíslena na 10000 Kč. Pachatel nebyl dopaden a asi ani nebude. Skuteční viníci by být dopadeni mohli, ale nebudou. Jsou to ti, kteří dopustili, aby tam ty sazenice byly vysazeny. Ti by je měli dostat k úhradě, ale nestalo se a nestane.
Po tomto incidentu se již kolo surrealismu točilo na plné obrátky: Oplocená lesní školka je hlídaná policií!! Během léta slunce, vysoké teploty a tráva vykonaly své a nakonec již policie hlídala jen přerostlou, neudržovanou, oplocenou louku. To bude asi unikát v celé ČR, možná na světě. Z úzké cestičky, po které se dříve sotva dalo projít, ve jménu ochrany přírody, vznikla široká komunikace. Prohánějí se po ní policejní auta a nejen ta. To se děje v bezprostřední blízkosti nádrže s vodou, v zájmu jejíž údajné ochrany bylo všechno to zlo spácháno. Ochrana přírody se tu stala krycím názvem pro vyhnání nudistů. V 21. století. V nejateističtější zemi na světě. Placeno z našich daní.
Již počátkem léta bylo zjevné, že záměr zlikvidovat nudisty nevyšel. Změnil se ve svůj pravý opak. Když už naturisté neměli svou pláž, lehli si prostě někam jinam. Byli najednou všude okolo jezer. Oblast se změnila v nudistický ráj. U Vodárenské nádrže, která byla záminkou ke zrušení pláže, koupajících neubylo, ale naopak přibylo jich. Stejně jako Sheldon Cooper i my jsme teď mohli do omrzení opakovat:
My jsme vám to říkali.
My jsme vám to říkali.
My jsme vám to říkali.
A až nás to přestalo bavit, tak vyměnit za: „A takhle to pak dopadá.“
Buñuel i Dalí jsou již pár let po smrti, nemohou být tedy autory druhého dílu Andaluského psa. Ale kdo tedy? Kdo jsou a odkud pocházejí? Existuje několik hypotéz snažících se odpovědět na tuto otázku. Uvedu zde dvě. Já osobně se přikláním k první a ta zní:
Jsou to bytosti, které se vylíhly z vajec, co se nacházejí na střeše muzea Salvadora Dalího ve Figueres v Katalánsku. Důkazy podporující tuto teorii se nacházejí ve velké obálce na mém pracovním stole. Je to ten nejnechutnější předmět v našem domě, možná i v celé naší ulici. Její obsah je ještě odpornější než obsah ledničky mého bratrance. A to už je co říct, protože v ní se ty nejchlupatější věci již vyvinuly v inteligentní formy života, které se snaží komunikovat a dožadují se, aby jim bylo umožněno opustit prostory lednice. Obsah obálky poskytuji k nahlédnutí pouze osobám, u kterých je ze závažných zdravotních důvodů potřeba vyvolat okamžité zvracení. Mnohé z dopisů v této obálce pochází od pravděpodobných autorů Andaluského psa dvojky a jsou psané typickým orwellovským newspeakem. Devastace pláže se v nich popisuje jako „uvedení pozemku do stavu nevhodného k rekreaci“ a mezi řádky lze vyčíst, že nebudou spokojeni, dokud do stavu nevhodného k rekreaci kousek po kousku neuvedou celou planetu.
Druhá teorie je podrobně popsaná v knize Restaurant na konci vesmíru od Douglase Adamse. Kdo už knihu četl, ten ví, že mluvím o Golgafrinčanech. Kdo tak ještě neučinil, měl by si ji přečíst a taky všechny ostatní díly Stopařova průvodce po galaxii. Obsahuje totiž odpověď nejen na velkou otázku života, vesmíru a vůbec, ale i na spoustu menších otázek jinde nezodpovězených.
Vše, co jsem tu napsala, se týká roku 2015. Teď už mi však na stěně visí kalendář s číslem o jedničku vyšším a my už máme pronajaté nové místo. Nachází se pár desítek metrů od toho původního. Ale to už je jiný příběh. Přeji si, aby byl tak strašně moc nudný, abych o něm neměla co psát. Myslím si, že jako nudistka mám na takové přání legitimní nárok.