ODEMČENÍ PLÁŽE 27. 5. 2018

Irena, napsáno 1. 6. 2018

Nápad, že bychom mohli každoročně odemykat pláž, vznikl loni touto dobou, když nás při zahajování sezóny Saturnin překvapil tím, že přivezl pro všechny účastníky přívěšek na klíče s logem SNONV. Slovo dalo slovo a letos přislíbil, že jako sponzorský dar spolku věnuje klíč k otvírání pláže.

Květnové počasí letošního roku naturistům přeje více než je pro normální květnová počasí běžné. A tak jsme v neděli 27. 5. naložili do naší zánovní škodovky nejen strejdu Jirku, ale také rezavá kolečka opatřená dvěma vkusnými děrami. Majíce tedy všichni o kolečko víc, rozjel se náš vůz již po paměti směrem na ONV. Když jsme po zaparkování pečlivě vyskládali věci do oněch koleček a uvedli je v chod, s uspokojením jsme konstatovali, že vydávají tak libozvučný skřípot, že v kombinaci s jejich luxusním vzhledem, by je mohl chtít odcizit jedině masochista. A ani ten by to vzhledem k onomu zvuku nedokázal učinit nenápadně a byl by okamžitě polapen bdělým četnictvem a zavřen do šatlavy. „Pomoč to!“ je překlad do spisovné češtiny slov náhodného kolemjdoucího, kterého jsme potkali v půli trasy. Ani nás nenapadne, vážený pane. Nám se ten zvuk líbí. Nahrajeme si ho a budeme si ho pouštět každý večer před spaním.

Na pláž jsme rozhodně nepřišli první a postupně se trousili další a další kamarádi. S napětím jsme čekali na Saturnina, který je klíčovou postavou dnešního dne. A to doslova.

Nějak nejde.

Volám nejdřív jemu a pak i jeho Večerní Paní, ale nikdo to nebere. „V Kroměříži jsou dnes živé sochy. Oni šli určitě raději tam.“ prohlásila s jistotou v hlase Ivana. Umění pronést v pravou chvíli ta pravá slova ovládají skoro všichni moji kamarádi. Tak jsem šla raději zkusit vodu. Ta byla fantastická jako vždycky, akorát že jsem k ní došla v sandálech cizího pána, který je měl stejné jako já a nějak se mi připletly pod nohy. Pán se o ně naštěstí přihlásil, protože jinak by musel jít domů bos. Po tomto incidentu se raději odstěhoval na druhý konec pláže, což mu nikdo nemůže mít za zlé.

Saturninovi dorazili v pravé poledne. Všichni je rádi vidíme a to nejen kvůli klíči. Samozřejmě, že chvíli předstírá, že ho zapomněl doma. Jenže na nás, co ho známe, už tyto finty nezabírají, takže ho vytahuje z batohu. Ale ten stojí za to! Není to žádný drobeček. Je třeba ho poskládat ze tří částí. Zuby tvoří iniciály SNONV. Saturnin opět nezklamal. A nejen on. Nezklamal nikdo. Kdo nenapekl buchty, řízky, či vánoční cukroví, ten přinesl víno. Roh hojnosti.

S úderem druhé hodiny odpolední zahajujeme program. Je třeba odemknout pláž. Jenže jak se to dělá? To jsem neměla tušení. Když jsem připravovala tuto akci, řešila jsem to tak, jak by to řešil asi každý počítačově gramotný člověk 21. století. Začala jsem gůglit. Pod heslem otvírání vody jsem našla odkazy na různé vodácké kluby, které otvírají vodu tím, že na ni vypouštějí dálkově ovládané modely lodiček. To je pro nás nepoužitelné. I kdyby nám někdo takový model půjčil, co my máme společného s loděmi? Až na to, že nás z nich občas někdo šmíruje, tak prakticky vůbec nic. Našla jsem ještě několik podobných odkazů. Když už to začínalo vypadat beznadějně, napadlo mě změnit heslo na otvírání studánek. Ten náš Čtverec má tak průzračnou vodu, že je to vlastně taková velká studánka. A ono ano.

Podařilo se mi zjistit, že již v roce 1619 jezuitský misionář Ferdinand Zelechovský působící v Bechyňském kraji informuje o tomto zvyku:
 „V okolí Lomnice, Zálší a Drachova dívky vesnické, žádají-li sobě deště, scházejí se četně za soumraku na luzích, zpívají hlasitě písně ženců a velí konečně, aby jedna z nich nahá, a to neposkvrněná panna (volí se k tomu dívka osmiletá) sestoupila do studánky a z ní vodu vůkol vylívala, tím prý svolá z nebe déšť na osení.“

Tak to je konečně něco, od čeho se můžeme odpíchnout. Má to ovšem jeden zásadní nedostatek. Ne, není problém v tom, jak by se mohl někdo domnívat, že nemáme pannu. Peníze v kasičce nějaké jsou a pannu lze zakoupit v jakémkoli hračkářství – mrkací, chodící, mluvící, na jakou si vzpomeneme. Problém je v tom dešti. My přece nechceme déšť. My potřebujeme, aby nám svítilo slunce. Ale s tím si poradíme. Když máme návod k přivolání deště, tak k přivolání slunce musíme udělat pravý opak. My tedy vůbec nepotřebujeme pannu. My potřebujeme někoho, kdo je opakem panny. Opakem panny je Jura P. Ten musí vstoupit nahý do vody, odemknout ji, ale v žádném případě při tom nesmí vodu vylívat vůkol nebo zpívat písně ženců. Zpívat se samozřejmě bude, ale až na suchu a bude to operní árie pojednávající o nás naturistech.

Dlužno říci, že Jura splnil svůj úkol na výbornou. Osvědčil se, takže za rok to může dělat znovu. Pokud by ale i přesto letošní léto propršelo, tak to reklamujte to u Ladi. Laďa vzal konev a začal polévat rozpálené oblázky. Lidé, kteří na nich stáli bosýma nohama a pálilo je to do chodidel, mu byli vděčni. Jenže on tímto vodu vůkol vyléval. Nikdo teď neví, jestli nám tím na léto nepřivolal déšť. Písně ženců při tom naštěstí nezpíval – to nás možná zachrání. Všechno se teprve ukáže a příští rok budeme moudřejší.

Pak začaly bouchat láhve a šampaňské teklo proudem. Do toho zněla melodie naší hymny, kterou pro nás napsal sám Giuseppe Verdi. V italském originále si ji můžete poslechnout ZDE. V češtině má tato slova:

Ještě jsem neviděl
tak chlupatou prdel,
jakou to léto
měl Rigoletto.

To je krátké a snadno zapamatovatelné. Saturnin se strejdou Jirkou pak pro pobavení všech vymysleli ještě další sloky. Uvidíme, jestli se uchytí.

Pláž je pro letošní sezónu odemčena.

Lidé, co mají na rozdíl ode mě sportovního ducha, se potom zúčastnili turnaje v pétanque. Je to hra francouzských důchodců a od teď už i jihomoravských naturistů. Cenu pro vítěze zapomněl strejda Jirka doma. Asi to tak mělo být, protože díky tomu se nesledovalo skóre a vyhráli všichni.