Všichni jsou už v Mexiku

doña Irena, napsáno 20. 8. 2015

Poté, co jsme minulý rok v srpnu oslavili Vánoce, došlo z hlediska meteorologického k výraznému ochlazení. Abychom letos dosáhli opačného efektu, zvolili jsme téma Mexiko. Jenže při plus čtyřiceti stupních už to nebylo kam oteplovat. Po akci Mexiko se tedy logicky muselo nejprve ochladit a zapršet, aby se později mohlo zase začít pomalu oteplovat. Předzvěstí tohoto procesu byly noční bouřky a komplexně zatažená ranní obloha v neděli 16. 8. Vše nasvědčovalo tomu, že Mexiko budeme muset toho dne odpískat, když vtom mi zavolala Jaruška: „Kde jste? My už tu čekáme a máme sombrera. Bude pěkně. Už se to začíná vybírat. Je teplo. Dobře bude.“ Za tento telefonát jsem Jarce toho dne ještě několikrát poděkovala a děkuji i teď, protože vše, co řekla, se do puntíku splnilo.

U rybníka to pak byl fofr – co dělat dřív? Vybalit si věci? Obléct se do mexického? Naučit se zpívat La Cucaracha? Ne, nejlépe tak všechno zároveň a při tom všem a to je to hlavní – přípitek tequilou. Se vším, co k tomu patří – s citronem a se solí. Tou dobou nás bylo teprve šest. Na secvičení telenovely to bylo málo, ale refrén písně všichni zvládli hravě:
La cucaracha, la cucaracha
ya no puede caminar
porque no tiene, porque le falta
marihuana par´ fumar.
V překladu to znamená: Šváb, šváb už nemůže chodit, protože nemá, protože mu chybí marihuana ke kouření. Touto písní, tancem, pohárkem tequily, citronem a solí jsme pak vítali každého příchozího.

Pro mě byla nejvíce očekávanou osobou Kristýnka s rodiči, protože právě ona mi připadla jako stvořená pro titulní roli v telenovele Pepinda. Kolem dvanácté hodiny přifrčeli – don Rosťa, jeho žena Evita a dcera Kikita! ¡Yupí! Nakonec se však ukázalo, že aby señorita Kikita prorazila v show businessu, nebude jí stačit její krásná tvářička a sexy postavička, ale bude muset ještě hodně zapracovat na omdlévání a ječení.  Autorem telenovely je Josef Náhlovský a první díl se jmenuje José nepřijel. Scénář je k nahlédnutí zde,  ale  ještě lepší je podívat se, jak o svém díle mluví sám autor – zde.

Naše zpracování se hrálo celkem třikrát – zkouška, premiéra a repríza. Všechna tři představení byla úžasná, herci do toho dali srdce i duši a své výkony neustále šperkovali a vylepšovali. Nejtěžší úlohu pak měla porota – vybrat, komu udělí Oskara. Při nominaci se potvrdilo pořekadlo o tom, že není malých rolí. Všichni nominovaní totiž zazářili v rolích vedlejších. Dle očekávání byla nominovaná Katka, u nás v Mexiku jí říkáme doña Catalina, u které se nedalo nepoznat, že je profesionální herečkou a roli Ráchel zahrála tak, že když strýčkovi Sanchovi sdělovala, že José nepřijel, všichni jsme jí věřili, že to Pepinda nepřežije. Dalším nominovaným byl don Rosťa. Jméno jeho postavy je Don Rodrigo de la Silva y Montego de Santísimo y Durango de la Burgos  y Barique del Castro la Grande de Velasqués de Lara  y Huerta a pozoruhodné na ní je, že její jméno je delší než text, který říká. Don Rosťa svoji roli pojal netradičním způsobem. Šlechtice ztvárnil jako dementního starce stiženého syfilidou. Velmi těsným hlasováním se před těmito dvěma umístil a Oskara získal don Miroslavo. ¡Olé! Za dvojroli – Jorge Alberto (čte se to chorche) a Pepindiny mladší a krásnější patnáctileté sestry Aloisinky, které dá na konci prvního dílu José přednost před starou dvacetiletou Pepindou.

Oskara jsme udělovali, jak se sluší a patří na červeném koberci. Herci sklízeli zasloužené ovace. ¡Bravo! Podlehla jsem kouzlu okamžiku a náramky pro štěstí, které tkaly mexické Indiánky, jsem rozdala těm dvěma nominovaným, protože mě mrzelo, že Oskara mohl získat jen jeden. Zasloužili by si ho všichni herci. Tak třeba don Pedro v roli Josého by si ho zasloužil určitě, už za svůj dokonalý kostým. Kouzlu okamžiku podlehla i doña Catalina a jak tak stála na červeném koberci, zazpívala nám písně z muzikálu Evita. Byl to nádherný zážitek pro každého z nás. Doño Catalino, děkujeme, byla jsi fantastická. ¡Qué bien!

Po umělcích dostali vzdělanci a vědci příležitost ukázat, jak umí nažhavit závity ve vědomostním testu o Mexiku a Latinské Americe. Chce-li si někdo své znalosti také prověřit, může tak učinit kliknutím zde. Ukázalo se, že těmi největšími mozky jsou don Jorge (vyslovujeme chorche a česky je to Jiří) a doña Eugenia. Teď jsem zalitovala, že jsem ty náramky už rozdala, protože jsem je původně měla nachystané právě pro tuto soutěž. ¡Caramba! Že doña Eugenia o Mexiku něco ví, nám mělo být zřejmé už z toho, že místo sombrera měla na hlavě růže, aby připomínala Fridu Kahlo.

Když už bylo skoro po všem, dostavil se na pláž samotný el presidente – don Pablo s dlouhými vlasy, kloboukem, vestou a doutníkem Havana. Byl tak autentický, až z toho začal mluvit španělsky. Na letišti by měl v tomto úboru zaručenou kolonoskopii zdarma.

Jeho příchod dal našemu hopsání zcela nový rozměr. V doně Catalině okamžitě poznal partnerku na úrovni a vyzval ji k tanci. Salsa v jejich podání se pro nás amatéry stala hlubokým uměleckým zážitkem.  My jsme se k nim přidali. Nebyli jsme sice tak dobří jako oni, zato jsme ale rozhodně byli mnohem víc srandovní.

Dál už si toho moc nepamatuji, jenom že nás domorodí Indiáni, kteří již po staletí před námi žili na tomto místě v prérii ve vysoké trávě, pozvali na ohnivou vodu. Podle jejích účinků je podezřívám, jestli v ní nevylouhovali lístek koky. Tak nebo tak, mexický den se nám vydařil. ¡Adios, amigos! V pondělí ráno jsem mohla s klidným svědomím s rodinou odjet zmoknout na dovolenou do Českého Ráje, dudlájdá.