Křetínka, 30.-31. 8. 2016

Irena, napsáno 1. 8. 2016

„ … a ať si s sebou vezmou umělou ledvinu.“ znělo doporučení Miloše, správce z Křetínky, když mi v červnu volal s dotazem na počet našich účastníků na jimi pořádané akci. Inu, jak praví stará lidová moudrost: Nad alkoholem nelze zvítězit, jenom Moraváci remizovali. A k jedné takové remíze došlo právě před rokem při volejbalovém turnaji na Křetínce. Jelikož jsem Milošovi nedokázala dát na jeho otázku požadovanou odpověď, obrátil se na mě znovu v červenci (s podobným výsledkem) a jeho opětovné narážky na onu „remízu“ byly tentokrát, bohužel, veřejně nepublikovatelné. Dokonce i od Marcelek se na pláži dozvídám, že máme na Křetínce pověst opilců. Ach jo! Jak já k tomu přijdu? Taková slušná holka… A to vím ještě aspoň o dalších čtyřech, kteří taky byli střízliví. Jak k tomu přijdou oni? Tohle se už nesmí opakovat.

„Za to mohl Milan! Prohrávali jsme ve volejbale a on na nás kvůli tomu pořád křičel! Pili jsme, aby nás to tak nestresovalo.“ neřekla mi Boženka nic, co bych ještě nevěděla poté, co jsem na ni vybafla výše zmíněné obvinění obohacené velmi výživnou výhružkou, která je, bohužel, veřejně nepublikovatelná. „A to bys nám přece neudělala, že ne?“ reagovala Boženka na moji velmi výživnou výhružku, která je, bohužel, veřejně nepublikovatelná. Udělala nebo neudělala? Kdo ví? Já sama to nevím. Možná ano, možná ne. Když se dostavili i ostatní volejbalisté, vzpomněla jsem si na svá mladá léta strávená ve školství a hlasem číslo čtyři k nim takto pravila: „Ty na ně nebudeš řvát! A vy nebudete chlastat!“ Přidala jsem k tomu hnusný učitelský ksicht a zcela ignorovala fakt, že ve skutečnosti teď řvu já.

Těžko říct, jestli to bylo zásluhou mojí velmi výživné výhružky, která je, bohužel, veřejně nepublikovatelná, nebo spíše tím, jak to vysvětlovala Boženka, že tentokrát byla smíšená družstva, což utlumilo rivalitu. Možná se jen odněkud nečekaně vynořil již dávno oplakaný duch fair play a slovo sport opět nabylo svého původního významu, který mělo za starých dobrých časů Emila Zátopka. Věřte tomu nebo ne, ale z hřiště se tentokrát ozývaly pouze výrazy jako: „Promiňte, asi jsem vám špatně přihrál, byla to moje chyba.“ „Dovolte laskavě, jenom bych si trošku pinknul, kdyby vás to neobtěžovalo.“ „A teď vy, kdybyste ráčil…“ „Moc se omlouvám, málem jsem vám stoupnul na nohu.“ „To vaše podání bylo velmi zdařilé, mohl byste mě ho také naučit?“ „Přihrál bych vám ten míč, kdybyste měl o něj zájem.“ „S radostí, bylo mi potěšením.“ „Potěšení je na mé straně.“
Utkání skončilo obrovským vítězstvím všech zúčastněných, nebyl vůbec žádný poražený a vůbec nikdo ve stavu „mentální inkompetence“ – všichni byli zcela mentálně kompetentní. Jestli bych byla schopna splnit svoji velmi výživnou výhružku, která je, bohužel, veřejně nepublikovatelná, nebo ne, to jsme se k mé velké radosti toho dne nedozvěděli a při troše štěstí se to ani v budoucnu nedozvíme.

Po utkání byl ten pravý čas předat dárek naturistům z Křetínky k jejich pětadvacátému výročí založení. Máme pro ně obraz s věnováním a přáním dalších krásných pětadvaceti let slunění bez plavek. Já jsem se už moc těšila na to výborné maso, co tam tak krásně voní od ohně a piva byl dostatek pro ty, co ho mají rádi.

Sportovci si ještě nestihli ani pořádně vydechnout a už se přiřítil Miloš, že donesl barvy a máme se zúčastnit malování na tělo. Vydrž, Miloši, ty jsi na mě moc hr. Nejdřív si musím vygůglit nějaký ideový vzor. To ne, tohle také ne, toto by docela ušlo, ale tohle, to je ono. Na břicho Igorovi nakreslím velké magické oko a to bude obklopené plameny. Vypravili jsme se na místo činu, každý z nás už měl nějaký umělecký záměr a všichni jsme byli nažhavení uvést ho v realitu. Jenže ouha. Počet barev je omezený. Chybí černá, bílá a hnědá. „Já nutně potřebuju hnědou a bílou! Jinak se to nedá provést!“ zlobí se Jiří. Nedá se nic dělat. Maluji řasy modré a bělmo žluté. Oko patří pacientovi z infekčního, trpícímu žloutenkou. Potvrzuje se, že malovat umí opravdu každý. Však jsme se to naučili v mateřské školce. Naše těla se mění v rozkvetlé louky, tváře, či abstraktní umělecká díla. K nejzdařilejším patří pánské přirození proměněné v sloní hlavu. Nebo je to netopýr? Několik zoologů se sešlo, aby rozlouskli tento hlavolam. Jiří si nakonec poradil i bez hnědé a místo bílé použil pivní pěnu, což jeho dílu dodalo punc originality. Obdivuji lidi, kteří si umí vždy poradit a promění nevýhodu ve výhodu. Do modrého šálku kávy kapala smetana přímo ze zdroje. Geniální dílo, na které by byl hrdý i Salvador Dalí. Soutěž o nejlepší malbu se sice nekonala (a to je dobře), ale u mě vyhrála tahle.

Teď už jsme všichni krásní, jediný kdo vzdoruje, je Jiří. Prchá před manželkou možná ze strachu, že její umělecké kvality nejsou na takové výši jako ty jeho. „Tak to teda ne!“ prohlásil rezolutně Milan. Odchytili jsme Jiřího, zafixovali a několik umělkyň a umělců se dává do díla. Nakonec má Jiří na hrudi abstraktní červený obrazec, zelené holínky, kolem nohy omotaného červeného hada a na druhé noze nápis Saturnin. „Kdo ti řekl, že mu říkám Saturnin?“ ptám se Milana a dozvídám se, že nikdo. Je to pozoruhodné, že jsme mu oba dali stejnou přezdívku. Jednou jsem přemýšlela, co ten Jiří je vlastně za člověka. Vzpomněla jsem si, jak v Saturninovi jsou lidé rozděleni na tři typy podle jejich vztahu k talíři s koblihami. A právě Jiří je ten vzácný třetí typ, který tu koblihu uchopí, zamíří a hodí. Tím se rozpoutá velká koblihová bitva.

Pomalu se blíží večer, nadchází okamžik stavění stanů a rozprávění jednoho z domorodců na téma, jak mu chlupožrótka kombajnem přeblafla fósa a pak mu táhlo na hubu. Bylo nás pět, co jsme se vydali na krátkou vycházku do okolí hledat kešku. Našli jsme, byla od bláta, špinavá, škaredá a nic zajímavého v ní nebylo, ale zato jsme poznali další krásné místo u vody, zjistili, jaké to je jít obilím bez kalhotek, potkali babu Jedunu a poznali její neodolatelné charisma: „Tak děcka! Vyřiďte všem těm miláčkům, že tady nikdo nebude parkovat bez placení! Zítra mně všichni přijdou zaplatit 280 korun! To je můj pozemek! Příští rok tady postavím plot a nikdo se tudy na nudapláž nedostane! Vy jdete z té nudapláže, že?“ „Z nudapláže? My?“ povídá Saturnin. „No fuj, tak to v žádném případě! Já bych se nikdy nesvlékla!“ pomáhám mu, aby v tom nebyl sám a hlavně proto, že mě to baví. „My jsme s manželkou obě děti zplodili po tmě doma pod peřinou, abychom se neviděli nazí a vy tady na nás s nudapláží!“ obul se do toho Saturnin teď už pořádně. Strejda Jirka BBCN, aby to zachránil, povídá: „Ano, paní, my jim to vyřídíme, všichni vám přijdou ráno zaplatit, spolehněte se.“

Vrátili jsme se z procházky a BBCN strejda Jirka s Milanem vytáhli kytary a zkusili brnknout nějakou tu notu. Sedla jsem si kousek od nich, abych mohla v klidu poslouchat. Ostatní pobíhali o kus níž kolem lavečky, na které shromažďovali potraviny a brebentili o nutričních hodnotách anebo kýho výra. Nechápu, koho může zajímat, jak se pečou brambůrky, když kluci hrají Island a Terezu. Znovu jsem si vzpomněla na svá mladá léta ve školství a začala mít neblahou předtuchu, že tohle publikum mi bude připomínat sekundu B.     A ono ano.

(Pro ty, co neznají písničky od Kryla a Nohavici, bude následující odstavec, možná, drobátko nesrozumitelný.)

Přemístili jsme se k plápolajícímu ohni, kluci udeřili do strun a my jsme omládli o třicet let, když jsme si v krabičce s kusem mýdla po dlouhé době zase jednou přinesli anděla a byli jsme za něj vděční a vůbec nám nevadilo, že mu ulámali křídla, ba naopak – bez těch křídel mu to slušelo vlastně o moc víc. Obě delegace položily pak věnce na hrob neznámého vojína, což už bylo po víc než čtvrt století na čase – takovou dobu tam chudák leží a nikdo nepoloží ani věneček. Nejlepší ze všeho ale stejně bylo, když nám andělé na kúru, aleluja, zahráli na šalmaje, aleluja, že bránou do ráje neprojdu já, alelujá! Tím mi andělé udělali opravdu radost, alelujá, tím spíš, že bránou do ráje jsem dnes už prošla a ocitla se pak mezi samými nahými a spokojenými lidmi. Jasně jsem viděla, že když ti dva budou spolu pravidelně cvičit každý den šest až osm hodin, obětují soboty, neděle a dovolené, budou pracovat na technice, pilovat detaily a nic neošidí, tak za takové dva nebo tři, maximálně čtyři roky dají dohromady něco, co by se dalo umístit na YouTube.

Jenže některým lidem se zkrátka nezavděčíš.  Saturnin má velice mladou a krásnou manželku. Ona je moc půvabná až atraktivní a hlavně tak mladá, že když dospívala, svět byl tou dobou dokonalý, bez chybičky a lidé byli se vším tak spokojení, že protestsongy už nikdo nepotřeboval, nezpíval, a tudíž jí nic neříkají. A pořád, že ať zahrají něco pro ni, něco co se bude líbit jí, ale opravdu. A to se stále nedařilo. Saturnina to přivádělo k šílenství. Pobíhal, vykřikoval a dokonce ukázal i zadní tvář. Měl strach, že když jeho žena nedostane to, po čem touží, tak s ní v noci nebude žádná zábava. Kytaristé dělali, co mohli. Bednu od whisky nakopali, co se do ní vešlo, dali sbohem galánečce, zavolali si na pomoc i Matušku, aby dal koňům v lese pít, ale Petra zůstávala pořád neuspokojená.
 My dva jsme odešli kolem půl dvanácté, protože jsme měli před sebou ještě cestu autem do kempu Orlí Hnízdo. Ale pro ty, co spali na pláži, zábava pokračovala do časných ranních hodin.

Majitelka kempu byla ještě vzhůru. “Můžeme ještě dostat žetonky na teplou vodu?“ „No samozřejmě, tady máte, kolik jich chcete?“ „Uvaříte nám zítra ráno snídani?“ „Ale beze všeho! Dělám buď párky, nebo míchaná vajíčka.“ Moc příjemná změna. Jsme tak rádi, že Jeduna letos neubytovává, jinak bychom jistě skončili u ní. S takovouto paní domácí se dá přehlédnout i špinavá sprcha, mrtvé mouchy na umyvadle, kohoutek stříkající všemi směry i matrace nevyprášené od roku 1986.

Spali jsme jak mimina a vzbudili se o půl deváté. Vypravili jsme se na tu snídani. „Já si dám míchaná vajíčka a ty si dáš párky. A k tomu si dáme čaj nebo kafe?“ malujeme si růžovými barvami a už se těšíme na ten žvanec. Jenže co to? Dveře do restaurace jsou zamčené. „Paní majitelka nevstává před desátou.“ dozvěděli jsme se od pána, co šel do koupelny. Tak to ji nebudeme budit. Uvařili jsme si čaj, snědli makový závin, nechali klíč v zámku a na stole 300 Kč za nocleh.

Na pláži pohodička, klídeček, že ani není o čem psát, snad jen to, že některé barvy ze včerejšího malování nešly dolů ani mýdlem a teplou vodou, takže vypadám jako oběť domácího násilí. Ostatní jsou na tom podobně. Abychom měli čím zakrýt svá zohavení, koupili jsme si pěkná bílá trička s ledňáčkem, který je symbolem SN Křetínka. Sluníčko svítilo do jedné hodiny, pak nás vyhnala bouřka. Cesta domů vypadala jako ze sci-fi komedie, ve které masochisté cestují v čase. Schytali jsme pětkrát stejnou průtrž mračen ze stále stejného mraku, který jsme pořád dokola předjížděli a on nás zase doháněl. Ale aspoň máme pěkně umyté auto. A to se vyplatí!